Článek
I když se článek v programu ze všech sil snaží dokázat opak, nelze než dát za pravdu anglickým kritikům a producentům, kteří označili hru Noëla Cowarda z roku 1960, v překladu Kateřiny Hilské uváděnou pod titulem To byla moje písnička!, za přespříliš staromilskou a neúnosně sentimentální. Pohled do seniorského domova pro vysloužilé herečky postrádá nosnou zápletku i postavy obdařené hlubší charakteristikou. Vše je tu dopředu předvídatelné a upovídané, takže se vše odehrává přesně tak, jak divák očekává. Což je v tomto druhu nenáročného bulváru vlastně rafinovaný tah, jak ho uspokojit a neunavit jeho mozkové závity.
Sentimentální hudba
Ani režiséru Petru Kracikovi se nijak zvlášť nepodařilo Cowardovu textu pomoci, spíše jeho slabiny obtáhl silnými konturami – zatěžkal ho nudnou kašírovanou dekorací, podbarvil patřičně sentimentální hudbou a řídký děj nechal plynout ve velmi volném tempu, na zhlédnuté repríze zpomaleném navíc v první polovině textovými výpadky některých protagonistek.
Pokud se z Cowardovy omšelé hry podařilo vykřesat tu a tam trochu života, mají na tom zásluhu především herečky představující obyvatelky domova – především Daniela Kolářová a Marta Vančurová v rolích znesvářených a posléze – jak jinak! – zázračně rychle usmířených sokyň i přítelkyň May a Lotty, Libuše Švormová jako ironická glosátorka Bonita, v závěrečném výstupu excelující sršatá Irka Deirdre Carmen Mayerové či ve svých světech bloudící pyromanka Sarita Jany Štěpánkové. Ostatní se většinou musejí spokojit s matnou nebo naopak přehrávanou komikou kulminující ve vycpané postavě Alminy v podání Lilian Malkiny.
Jednostrunná charakteristika postihuje i další role: ráznou ředitelku Archie Vendulky Křížové, povšechně roztomilého správce Perryho Jana Šťastného nebo nevěrohodně přehrávanou bulvární novinářku Zeldu Ivany Uhlířové. Samozřejmě, z mála, respektive z ničeho, se skutečná postava udělat nedá. A tak výsledek připomíná v závěru rozlévanou vodu z kohoutku, jež marně předstírá avizované šampaňské. Spravedlivě je nutno dodat, že publikum tleskalo dojatě a odcházelo spokojené. Už proto, že vidělo své oblíbené herce, včetně Václava Vydry a Jany Hlaváčové, kteří se objeví jako bonus v závěru.
Záměr dát šanci herečkám byl jistě dobrý, nad jeho realizací ale visí otazník. I nad tím, zda je to to divadlo, s nímž přichází nové vedení vinohradské scény.
Kočka na kolejích
Hned druhý den následovala v Nové zkušebně premiéra Topolovy Kočky na kolejích. Text napsaný jen o čtyři roky později než Cowardova komedie, ale jako by oba dělila propast věků. Topolova básnivá hra o samotě, bolesti, krutosti i něze zkoumání lásky nezestárla ani o vteřinu, spíš naopak, dozrála jako dobré víno. A režisér Michal Pavlík textu evidentně věří, stejně jako Pavlu Baťkovi a Janě Strykové v rolích Vény a Évi, kteří na osamělé železniční zastávce řeší svůj léty poněkud unavený milenecký vztah.
Realistická dekorace včetně pravých kolejí působí ve zkušebně až příliš popisně, nicméně herci si s ní dokážou poradit, stejně jako s Topolovým textem. Výsledkem je křehké balancování na kolejích slov, jež oba milence děsí svou vyřčenou konečností, dialog, který ani na chvíli nenudí, občas vyvolá i úlevné zasmání, jindy bolestně zatrne jako zatržený nehet.
Baťkův Véna má v sobě méně očekávaného frajerství a více solidní mužské hloubavosti i něhy, Évi Jany Strykové je ztělesněním ženskosti nejen v křehkém zjevu, ale i v protichůdné touze dovádět věci do důsledků, stejně jako je nechat nedoslovené.
Topolova Kočka na kolejích je čisté a působivé divadlo, dovedené do tečky Bulisovým šansonem Anděl radosti. Závěrečný aplaus si nic nezadal s tím o tři patra níž. A netleskali jen kritici, jak by řekl Coward, ale diváci zasažení dotekem skutečné kvality – textu i jeho prožité realizace.
Noël Coward: To byla moje písnička! Režie Petr Kracík, scéna Ivo Žídek, dramaturgie Jan Vedral. Česká premiéra 2. 11. 2012 (psáno z reprízy 29. 11.) v Divadle na Vinohradech.
Josef Topol: Kočka na kolejích Režie Michal Pavlík, dramaturgie Martin Velíšek, premiéra 30. 11. 2012 v Divadle na Vinohradech.