Pět legend – Jane Fondová, Geraldina Chaplinová, Pierre Richard, Claude Rich a Guy Bedos - se sešlo s mladým německým hercem Danielem Brühlem pod taktovkou mladého režiséra Stéphana Robelina. Napsal a natočil s nimi tragikomedii o stáří, které navzdory nemocem, částečné bezmoci a blížícímu se konci života nemusí být jen zoufale opuštěné.

Těch pět, ve filmu dva manželské páry a jeden solitér, se totiž rozhodne především proti oné bezmoci a opuštěnosti bojovat společně tím, že začnou žít v jednom domě. Jsou dlouholetí přátelé, tak by to neměl být zase tak velký problém. Však také spíše než jeden problém přináší jejich soužití spoustu malých katastrof.

Čeká to asi každého člověka, že jednou zapomene zavřít kohoutek u vany a vytopí dům nebo sousedy, že si splete kufr a najde něco, co neměl nikdy vidět, natož číst, že utají před nejbližším člověkem své trápení, ale už nedomyslí, že se to ten druhý musí nutně dozvědět odjinud a trápit se tím víc…

Když je na vyrábění katastrof pět lidí, je těch katastrof rozhodně víc, než když jsou na to dva. Ale přesto se to všechno snáší lépe než ústavní péče, v ještě horším případě samota a bezmoc nebo její hrozba.

Starostlivý syn na zabití

Robelin naštěstí nenatočil sladkobolný příběh, jakých jsme již viděli na téma „i stáří může být konec konců hezké“ velmi mnoho. Natočil film velmi vtipný a především až k bolesti uvěřitelný. „Můj syn je vůči mně hrozně starostlivý,“ pochválí si Claude a vzápětí dodá: „Bože, ten mě sere!“

A divák si okamžitě a naprosto přirozeně uvědomí, že i pečovat by měl člověk umět tak, aby druhého netrápil vnucováním vlastní vůle. Takzvaně rozumné řešení, které nabízejí mladí, nemusí mít nic společného s tím, co cítí staří. A spor se synem o to, jak má otec prožít poslední roky života, je přece jen něco jiného než sebeprudší hádka manželů, když třeba ona touží po bazénu na zahradě, aby měla jejich milovaná vnoučata proč přicházet, zatímco on se nemůže smířit s něčím, co je proti jeho odvěkým zásadám.

Jedna z podstatných linií filmu, až nečekaně otevřená, je sexualita. Nejen postava věčného až k zoufalství vytrvalého milovníka Clauda, také všichni ostatní mají navzdory věku svou potřebu sexu, s níž si musí poradit. Neboť fakt, že už to nejde tak jako v mládí, rozhodně neznamená, že končí i všechny touhy.

Trochu nepravděpodobně mohou na českého diváka působit sociální podmínky, v nichž francouzští filmoví důchodci své problémy prožívají a řeší. Rozlehlý prostorný dům se zahradou, finanční schopnost zaplatit výpomoc cizích mladých lidí… Takhle nějak by to ovšem mělo být všude, protože i tak těch starostí ve stáří zbývá ještě dost a dost.

Film jemně, ale jasně poukazuje na to, že péče o seniory by se měla vrátit tam, kde byla kdysi naprosto samozřejmá – do rodin, k dětem. A poukazuje na to někdy s až černým humorem. Ten z něj činí spolu s výtečnými hereckými výkony (Fondová a Chaplinová navíc vypadají prostě skvostně!) jednu z lahůdek letošního festivalu. A bylo by hezké, kdyby nezapadl ani v následné distribuci v českých kinech. Týká se totiž každého z nás.

Celkové hodnocení 80 %