Mickiewiczovo fragmentální drama povýšili Poláci na stejný mýtus, jakým je pro Čechy a Moravany Máchův Máj. Ten se však jako jasný obraz potemnělého hrdiny-psance objevuje na jevišti mnohem častěji. Inscenování Dziad znesnadňuje gloriola posvátnosti a národního symbolu z časů neúspěšných povstání synů neexistující země. Je klenotem. Češi se odvážili uvést ho na scénu jen dvakrát: 1899 Robert Polák jako Zjevy duší ve Zlaté kapličce a 1974 Vlastimil Fišar v Lyře Pragensis.

Lidé z temnot

Uvažování o rituálech smrti, spojovaných s pietou konce života, obraz vesnického zvykosloví, zmarněné lásky, prokletí bojů za svobodu, beznaděj na úseči žití člověka, který se volnosti nedočká, jeho návrat z očistce hříchů, bázeň z nemrtvého, romantické symboly ujařmenosti, rozmluvy přízraku s knězem, to všechno je velké poselství spisovatele nám i budoucím.

Asi by nebylo v silách Buranteatru, byť jeho režisér Zetel má invence na rozdávání, převést do prostoru multikulturního centra Stadec v Kounicově ulici rozsáhlou fragmentální básnickou skladbu ve vší rozkřídlenosti její obraznosti. To se podařilo šťastným spojením předlohy tlumočené hereckým souborem s dominující hudební transpozicí Vojtěchem Dlaskem.

V hudebním partu vévodí zpěv Jany Tajovské Krajčovičové nebo Heleny Tamelové a Romana Hozy. Hudební zážitek obrazu slovanského světa a jeho jazyků je natolik výrazově jedinečný, že bohužel v prolínání s hereckým projevem místy slovo přehlušuje. S výjimkou Michala Isteníka v roli Gustava.

Dziady Buranů uchovaly celku temnou atmosféru, naplňují původní autorovu ideu individuálního protestu právě v postavě mladého Gustava z prvního vilensko-kovenského zlomku. Zlomek druhý, přízrak zjevující se knězi o dušičkové slavnosti, se na scéně odbývá takřka beze slov v zoufalé pohybové výzvě Gustava životy v budoucnosti nemarnit, usilovat o naplnění tužeb.

Revoluce a Češi - ne

V rozměru inscenace Buranteatru nezbyl už bohužel prostor na zlomek třetí - drážďanský - reflektující soudní proces s tzv. filomaty, revoltujícími studenty listopadové revoluce 1823, a jejich konec na Sibiři. Pro Poláky právě tato část určuje nejenom vztah k Dzidům. Předznamenává jejich dosud neuzavřené emoční účty k carskému despotismu a jeho pokračováním... Jako celek jsou ale Dziady zážitkem.

Buranteatr Brno - Adam Mickiewicz, Vojtěch Dlask: Dziady. Překlad František Halas, Josef Matouš. Scénář Jan Šotkovský, Zetel. Režie Zetel, dramaturgie Jan Šotkovský, dirigent Ondřej Tajovský, scéna a kostýmy Zuzana Přidalová, hudba Vojtěch Dlask, hudební nastudování Ondřej Tajovský, Vojtěch Dlask. Premiéra 23. září, psáno z reprízy 15. listopadu 2012 v multikulturním centru Stadec Brno.

Celkové hodnocení 80%