Co máte na The Cribs nejraději?

Že můžeme cestovat, vidět svět a každý večer potkávat nové lidi. Když tohle navíc prožíváte se svými bratry, což považuji obzvlášť za šťastné, je to úžasné. Když jsme začínali, nikdy by nás nenapadlo, jak to dopadne. Nikdy jsme to moc neplánovali, prostě se to stalo, spadli jsme do toho. A už to trvá celkem dlouho. Když si uvědomím, že jsme měli to štěstí, že jsme mohli všechny ty písničky, které vznikly u nás ve Wakefieldu, hrát po celém světě, v různých prostředích, tolika lidem, tak jsem nadšen.

Má to také nějaké nevýhody, že kromě vás kapelu tvoří vaši dva starší bratři, dvojčata?

Nevím, jaké je mít kapelu s někým jiným, takže na to nedokážu odpovědět. Nedokážu to porovnat s tím, jaké je hrát v kapele s přáteli. Jsem rád, že s bratry dobře vycházíme. Rozumíme si. A za ta léta jsme nasbírali tolik zkušeností, že už víme, čeho se vyvarovat. Myslím, že nám to funguje díky tomu, že jsme tři bratři, kteří se rozhodli dělat hudbu, ať se děje co se děje.

Tři roky byl členem The Cribs i Johnny Marr, kytarista legendárních britských The Smiths. Je něco, co vás naučil?

Byl to svěží vánek, jako kdokoli nový v kapele. Přinesl nové podněty. Před jeho příchodem jsme měli hotová tři alba, ale mám pocit, že kapele přinesl novou energii. Inspiroval nás k napsání další desky, která byla skvělá. A pak nám vlastně pomohl podruhé, když odešel, protože i návrat k tříčlenné sestavě byl inspirující. Fanoušci nás v tu chvíli hodně podpořili a my jsme napsali aktuální album, ke kterému jsme nyní na turné. Byl nám hlavně inspirací.

Proč kapelu opustil?

Především chtěl nahrát své sólové album. Johnny se ke kapele původně přidal poté, co potkal Ryana a Garyho, padli si do oka a rozhodli se, že spolu něco zkusí. Natáčeli jsme spolu ve studiích v Manchesteru a během pěti dnů jsme udělali pět písniček. Všechny nás to neskutečně bavilo, bylo to velmi kreativní, tak jsme se rozhodli pokračovat. Nakonec z toho bylo album a tři roky spolupráce, což je daleko víc, než jsme od toho očekávali. Ale nechtěli jsme se u toho zaseknout.

Vaše nové album In The Belly Of The Brazen Bull produkovali Steve Albini a Dave Fridman. Jak si rozdělili role?

Je to naše páté album a chtěli jsme zkusit pracovat se dvěma producenty. Já jako bubeník jsem byl většinou povolán do studia a nahrál své party ve všech písních na jeden zátah, což může být maličko nuda. Tak jsem se rozhodl, že tentokrát bych chtěl zkusit nahrávat v různých prostředích, na různé bicí soustavy. Měli jsme samostatnou nahrávací session se Stevem a jednu s Davem, a pak jsme vybrali na album to, co se nám líbilo nejvíc. S oběma producenty jsme byli velmi spokojeni. Myslím, že tihle dva dokážou udělat nejlepší zvuk bicích na světě.

Novou desku jste nahrávali mimo jiné ve slavných studiích Abbey Road v Londýně. Je pro britské kapely čest tam nahrávat?

Nahrávali jsme tam jednu písničku, kterou jsme si sami produkovali. Byla to legrace, jsem fanda mnohých nahrávek, které tam vznikly. Také to bylo v době, kdy mají bráchové narozeniny, takže to byl svým způsobem dárek. Byla to výjimečná událost.

Je nahrávání v Abbey Road drahé?

Nejdražší je většinou producent, ale jak jsem zmínil, toho jsme si u téhle písně dělali sami, takže to nebylo nijak hrozné. I když je to jedno z nejvěhlasnějších studií na světě.

Vaši první desku jste nahrávali ve starém mlýně a za deset let jste se dostali do Abbey Road...

To je pravda. Pocházíme z kraje, kde toho moc není a lidé tam obvykle tvrdě pracují. Podařilo se nám vytvořit v tom starém opuštěném mlýně hudbu a jezdit s ní po světě. To je přece fajn.

Na hudební scéně jste od roku 2002. Nepřipadá vám britská scéna po roce 2000 méně zajímavá, než byla v devadesátých letech?

Upřímně řečeno jsme nikdy neměli pocit, že bychom měli s britskou scénou mnoho společného. Spíš nás bavily věci z Ameriky. Vždy jsme byli nezávislá kapela, vydávali jsme desky na nezávislém labelu a jezdili po světě. To máme rádi. Mám pocit, že i v posledním desetiletí v Británii většina kapel tíhne k velkým společnostem. My si to děláme po svém a funguje to. Někdy kolem roku 2007 to spontánně začalo pro nás být velice zajímavé.