Laboratorní zpráva ze života českého hmyzu na prknech divadla v Ústí nad Labem

Soukromá vichřice s podtitulem Laboratorní zpráva ze života hmyzu postavila Vladimíra Párala na hodnou chvíli do čela literárního novátorství šedesátých let. Na špici pokusnictví formálního i obsahového. Čtenáři se po jeho knížkách pídili.

Věhlasu Soukromé vichřice paradoxně napomohl průměrný film Hynka Bočana. Na plátna kin se dostal nevídaně rychle – rok po vydání románu a s vycházejícími hvězdami československé nové vlny Landovským, Somrem, Kolářovou a dalšími.

Autorce divadelní dramatizace Veronice Musilové Kyrianové se mnohem lépe než filmovým scenáristům Páralovi a Věře Kalábové podařilo vystihnout, co bylo pro skupinu spisovatelových knih, označovaných jako Černá pentalogie, příznačné.

Stereotypy v obraze průmyslových provozů severočeských chemiček s konturami technicistního slovníku, s obzorem dokončování číselných šarží a s návykovými popisy pracovních postupů nepůsobí v propojení s automatismy vzruchovými, erotickými či stylovými ani trochu popisně, nýbrž provokativně. Tak trochu sadisticky, cynicky, avšak věrohodně, kriticky.

Ve výsledku jsou Páralovy romány šedesátých let s kulisou fabrických siluet s píchačkami na vrátnici, s překotnou uspěchaností žití v zaměstnání nebo v králíkárnách paneláků, ubytoven, a jen s občasnými pudovými vydechnutími v lesících kolem důlních jezírek léčivou satirou.

To všechno přenesli Zielinsky s Kyrianovou na scénu v koncentrovaném tvaru a s ostnem namířeným proti stereotypům globalizačním. Mladému publiku tlumočí divadelníci výmluvně pocity marnosti, vyprázdněnosti, ztracenosti a beznaděje.

Příběhu vévodí Bohunka Evy Kodešové, Standa Petra Panzenbergera a manželé Áda a Joža Vinšovi – Kryštofa Rímského, Nataši Gáčové. Jejich snění končí až v mukách de Sadovy Justiny...

Ústecký tým pokračuje v předsevzetí nesmiřovat se s koncem stále amorálnější civilizace. Pošetile hledá cesty, jak hodnoty resuscitovat.