Od pondělí do pátku naplnilo halu plynojemu Vítkovických železáren přes devět tisíc diváků. Vzájemné soucítění Jaromíra Nohavici s Janáčkovou filharmonií od květnové předpremiéry zřetelně dozrálo. Velkou zásluhu na tom má autor citlivých aranží Nohavicových písní, skladatel a dirigent Janáčkovy filharmonie Marko Ivanovič.

Funguje to především tam, kde orchestr jde výrazově „nad Nohavicu“, tedy kde vytváří k jeho zpěvu osobitý hudební kontrapunkt, umocňující účinek písní. V písni Peklo a ráj je to plíživá hrůza, v Darmodějovi mámivě pulsující tep, v Ženách si Jarek pohrává s neklidem třídobého a čtyřdobého rytmu zpěvní linky a orchestru, Petěrburk jim perfektně společně šlape.

Jinde ale orchestrální patos zahltí křehkou prostotu šansonu (Ty ptáš se mě), ke škodě posluchačů se občas vytrácí poetický text (Z minula do budoucna) a Bláznivou Markétu prostě do orchestrální kazajky sešněrovat nelze.

Nohavica je dobrým dramaturgem svých koncertů, a tak orchestrální čísla střídají komorní verze s kytarou, heligonkou a výborným akordeonem Roberta Kusmierského, odvazy o černé Ostravě či baníkovcích na Bazalech zase lyricky zamyšlené songy.
A když zazní jen klavír, Jarkův hlas najednou rozkvete do ryzí hudební krásy a slova se dotknou duše i srdce.

Uvolněnou atmosféru koncertu dodávaly nejen písničky (skvělá Přívozská púť s textem Jarkova otce!), ale i Nohavicovy komentáře a komunikace s publikem, které se nechalo strhnout ke společnému zpěvu, zvláště když černou Ostravu notovali od svých pultů i Janáčkovci. Spojení filharmonie s folkařem se ukázalo jako možné a šťastné. Především proto, že to jeho písně umožňují svou hudbou, poezií i myšlenkovým přesahem.

Celkové hodnocení 90%