„Natočila jsem už několik filmů z války a o holocaustu, a tak jsem si řekla, že už jsem v tomto období strávila tolik času, že mám-li si uchovat duševní zdraví, musím se uchýlit zase jinam,“ řekla Právu při nynějším pražském představení filmu V temnotě Hollandová.

„Když jsem tedy dostala od kanadských scenáristů tento text, aniž bych ho četla, na dost dlouho jsem ho odložila. Ale pak jsem se k němu přece jen dostala a zjistila, že je jiný než většina ostatních: charaktery jsou komplikovanější, navíc fakt, že se odehrává z drtivé části ve tmě, je filmařsky velmi vzrušující. Přesto jsem odmítla. Ale Kanaďané byli velmi vytrvalí, posílali mi další a další verze, přistoupili i na moji podmínku, že to nesmí být natočené v angličtině, ale v originálních jazycích, jakými tam lidé mluvili. A když se mi o tom asi při sedmé verzi začalo zdát, uznala jsem, že mi je ten film souzen.“

V temnotě vypráví skutečný příběh skupiny Židů, jimž se podařilo skrýt před nacisty při likvidaci lvovského ghetta v kanálech, kde žili i s dětmi plných čtrnáct měsíců. S podporou Leopolda Sochy, drobného polského zlodějíčka a údržbáře kanalizací, který jejich tragédii cynicky uvítal jako způsob, jak přijít k penězům, se dočkali osvobození.

Podle skutečné události

„Polský válečný antisemitismus je pro Poláky dodnes bolestná záležitost – když o něm začaly vycházet knihy, byl to šok. Dnes už na toto téma existuje i několik filmů, z nichž ten náš měl naprosto nečekaný úspěch. Ačkoliv ho žádný distributor nechtěl, že na to nikdo nepřijde, nakonec ho v kinech vidělo 1 200 000 diváků, mezi nimi hodně mladých lidí, kteří chtějí minulost znát. A cesta Leopoldy Sochy, cynika, který na tragédii druhých vydělával, ale nakonec v sobě objevil lidskost, vzbuzuje silné emoce. Jednal proti svému hodnotovému systému, a to diváky zajímá, “ řekla Hollandová, absolventka pražské FAMU z konce šedesátých let.

Scénář filmu V temnotě napsal Kanaďan David F. Shamoon podle knihy Roberta Marshalla a teprve po natočení filmu se režisérka dozvěděla, že ještě žije pamětnice, která tento příběh prožila jako malá dívka.

„Krystyna dnes žije v New Yorku, film viděla dokonce dvakrát, protože poprvé ho celý proplakala. Našla mě a řekla mi, že to opravdu bylo tak, jak jsme natočili. Ona napsala vlastní knížku, ale já jsem o ní nevěděla, kanadští producenti mi řekli, že nikdo z těch lidí už nežije, a já jsem po tom dál nepátrala – asi bych ji našla, kdyby mě to napadlo. Ale třeba je to takhle lepší, možná bych se cítila příliš svázána tím, že můj film uvidí někdo, kdo to zažil. Na festivalovou premiéru jsem přivedla Krystynu na pódium, a bylo to to nejdojemnější, co jsem vůbec v životě zažila,“ dodala Hollandová.

Těžké podmínky

Film se natáčel asi z dvaceti procent ve skutečných kanálech v Lipsku, v Berlíně a v Lodži a z větší části ve studiu. Pro Hollandovou to prý bylo její nejstrašnější natáčení.
„Ve studiu byla strašlivá zima, to v kanálech bylo tepleji, navíc jsme točili v nesmírně stísněných prostorách a opravdu ve tmě. To byl ovšem můj nápad, šlo mi totiž o to, aby měl film punc pravdivosti, ta temnota pro mě byla skutečná výzva,“ říká režisérka, která si ke spolupráci vybrala kameramanku Jolantu Dylevskou.

„Byl to můj už druhý pokus pracovat s ženou-kameramankou, přičemž ten první nebyl moc úspěšný. Byla to Američanka, citlivá, talentovaná, ale měla málo energie – ukázalo se, že je vegetariánka – a nezvládala tempo natáčení. Nakonec jsme se musely rozejít. Jolanta má za sebou několik celovečerních dokumentů s židovskou problematikou, takže měla pro tuto látku cit. Jen mě trochu zaskočilo, když během příprav vyšlo najevo, že je vegetariánka… Ale i když to ze začátku bylo velmi těžké, nakonec byla skvělá. Svícení je pro ni jako dýchání, dokázala se světlem doslova kouzla. Myslím, že spolu ještě něco uděláme,“ uzavřela Hollandová.