Jiné svědectví zanechala chorvatská prozaička Ivana Bodrožićová (1982), rodačka z Vukovaru. S odstupem a očima zpočátku devítileté dívky, která s matkou a bratrem utekla z obkličovaného Vukovaru, kde zůstal jako voják jejich otec, se dívá na své dospívání.

Ubytováni byli v bývalé politické škole zvané Hotel Zagorje, kde se vypravující dívka seznámila s mnoha osudy podobně postižených lidí. Stejně jako v základní škole, kde přibylo srovnání s vrstevníky. Naděje budoucího setkání s otcem žila dlouho, nakonec našla naplnění.

Absurdně, skoro až haškovsky působí korespondence s prezidentem Tudjmanem a funkcionáři státu ohledně získání bytu. Jeho přidělení nakonec nic neřeší, když srdcem jsou všichni doma ve Vukovaru. Kam se po skončení války jezdí převážně na hřbitov, rozloučit se s obětmi. Bodrožićová zvolila způsob, který kombinuje řečené i zamlčené, přesto tušené. Možná i proto je její kniha považována za nejlepší román napsaný v Chorvatsku za posledních dvacet let.

Celkové hodnocení 85 %