Článek
Ústřední vypravěčskou linkou, která posouvá děj románu Muž noci, je příběh nájemného vraha v podsvětí známého jako Čoko. Proč zrovna on?
Jsem zásadním odpůrcem černobílého vidění světa, takže i Stano Dziuba řečený Čoko má své překvapivé, světlé stránky. A navíc v kriminálním prostředí nefungují povrchní mimikry, vše se řeší rovnou a natvrdo. Současný stav české společnosti nazíraný z pohledu zločinců, ale i policistů je tak zachycen bez jakýchkoli příkras.
V románu se objevují jména lidí známých spíš jako pracovníků ministerstva zahraničí, těžko přehlédnout muže jménem Schwarcenberk. Není to laciné?
To je náhoda. Nepsal jsem žádnou politickou persifláž. Většinou ve svých prózách kladným postavám dávám jména přátel či dobrých známých a pro záporné figury hledám inspiraci v telefonním seznamu. Ale tentokrát to mělo osobní důvod, že mi k negativním typům naskakovala jména ze zamini, toť vše.
Patříte k autorům, kteří se vyjadřují nejen k tvůrčím otázkám. Četl jsem před časem vaši stať věnovanou neúplné, mezerovité mapě poválečné české literatury kráčející k současnosti. Změnilo se od té doby něco?
Mám obavu, že spíše naopak. V aktuální knižní produkci převládají tituly, kterým v Německu výstižně říkají Banhof-Literatur. Někam jedete, na nádraží pro ukrácení času si koupíte takové dílko, ve vlaku ho víceméně prolistujete a při vystupování hodíte do koše. Česká literatura prošla třemi velkými zvraty. Po roce 1948, po roce 1968 a po roce 1989. A pokaždé řada nesporně kvalitních autorů z oné mapy rovnou zmizela či skončila někde v zapadlém údolí. Příklad za všechny, nepřekonaný mistr historické prózy Jiří Šotola; i na besedách zjišťuji, že ho někdy neznají ani knihovníci. Přitom několik jeho vrstevníků je ještě záviděníhodně aktivních – Pavel Kohout, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík či Karel Šiktanc.
Máte pravdu, že před časem bez jediné zmínky uplynulo osmdesát let od jeho narození i dvacet let od smrti…
…natož aby nějaký kritik porovnával Šotolovo umění se současnými historizujícími romány. Je třeba dodat, že pouze Eva Kantůrková důsledně naplňuje své vyhlášení, tuším z prosince 1989, že bude usilovat o jednotný pohled na všechny autory s důrazem na uměleckou hodnotu.
Vzpomínáte na dobu, kdy se spisovatelé hodně vyjadřovali ke stavu společnosti. Proč to opadlo?
Role nejen spisovatelů, ale intelektuálů vůbec ztratila v posttotalitních zemích jaksi na významu. Měl jsem tu možnost, že jsem čtyři roky pobýval ve Finsku. Přátelé mi tam vyprávěli, že také trvalo drahnou dobu, ale ne dvacet dva let jako u nás, než se po velice protikladných událostech válečných i let následujících umělci znovu etablovali jako slyšený hlas ve veřejném prostoru. Také jsem si tam ověřil, že funguje patriotismus, nikoli zahleděný do nacionalismu.
Shodou okolností jsem o krotkých aktivitách českých intelektuálů hovořil v Brně s politologem Jaroslavem Šabatou, člověkem, který mi byl hodně blízký a moc pro mě znamenal. Bylo to necelé dva měsíce před jeho smrtí. Přes všechna úskalí a útrapy svého života to byl bytostný optimista. Když jsem mu sděloval, že jsem dokončil nový román, jehož hlavním hrdinou je nájemný vrah, tak se usmál a pravil: „Nu vidíš, ty už jsi propátral dno. Teď už se zase můžeme odrazit jen vzhůru.“ Doufám, že tomu tak obecně skutečně bude.