Článek
Oba závěrečné díly nepřinesly do „večerníčkovské“ metody, s níž Kaminského On air traktuje wagnerovskou tetralogii, nic nového. Pohádku o nebojácném zálesáku Siegfriedovi halil dým a atmosféra koncertu popové hvězdy, v Soumraku bohů zhoustl dým skutečný i obrazný do mraku, který postavy, příběh i jeho vyznění zahalil beznadějnou nesrozumitelností a kde hravost ustoupila exhibici.
Kaminského wagnerovská travestie má zřejmě smysl pro německé publikum, znalé příběhu i originálu, ale smysl jejího pražského uvedení poněkud uniká.
O bahně skutečném i pomyslném
Jak inscenovat klasiku, aby byla moderní, aktuální a zábavná, předvedl vídeňský Burgtheater v Kleistově Rozbitém džbánu. Jeviště Stavovského divadla odhalené až na šedé zdi pokrylo mazlavé bláto, jímž se musely postavy přebrodit, aby se dostaly na bílý ostrov soudního dvora. Všichni svádějí s blátem urputný a nerovný boj, padají, kloužou, třísní si své dosud čisté oděvy i svědomí.
Protože v inscenaci režiséra Matthiase Hartmanna (loni jsme viděli jeho skvělou Vojnu a mír) nikdo není absolutně bez poskvrny. O vině rychtáře Adama není od počátku sporu a diváci si o to víc vychutnávají eskapády jeho absurdního vykrucování.
S respektem k textu i příběhu, kde i skvělé kostýmy slouží víc charakterizaci postav než násilné aktualizaci, se tu hraje čitelné podobenství o korupci a zaprodanosti soudů, jež nemá a ani nemůže mít Kleistovu smírnou katarzi.
Ozdobou Hartmannovy inscenace jsou dokonalé herecké výkony všech devíti aktérů, vypracované do nejmenších detailů a zasahující diváky stále novými nápady.
Sledovat třeba rychtáře Adama (Michael Maertens), jak získává čas pro své výmysly manipulací se sklenicí vody, krkolomné pády soudního rady Waltera (Roland Koch) ze židle do bahna anebo erotické jevištní vlnění Marty Rullové (Maria Happelová) v obtažené sukni a svetříku je prostě čirá divácká radost, což platí o celé vídeňské inscenaci – zážitek z perfektního komediálního, chytrého a profesionálně dokonale zvládnutého divadla.