Sám autor tuto retrospektivu nazval Možnosti dialogu s přesvědčením, že každé fantazijní výtvarné dílo je už ze své podstaty vícevýznamové a umožňuje početnou řadu i protichůdných výkladů.

Často diváka odkazuje na tradici rudolfinského manýrismu, zejména na tvorbu malíře Giuseppa Arcimbolda, který v 16. století své kompozice skládal z nejroztodivnějších předmětů, plodů i živočichů. I svého mecenáše císaře Rudolfa II. namaloval Arcimboldo tak, že jeho obličej vytvořil z hrušek, jablek, cibule, okurek a bůhví čeho ještě.
K Arcimboldovi má nejblíže Švankmajerův Přírodopisný kabinet, který z velké části zaplnil Dům U Zvonu. Jsou to zvláštní zvířata uzavřená v akváriích, boschovské bestie složené z kostí, lastur, vajíček, ulit, parohů a vypreparovaných částí těl.

Tato zvláštní fauna ze světa strašidelných snů působí jako moderní paralela ke středověkým fantazijním bestiářům, kde byly vyobrazeni nejrůznější gryfové, napůl lvi a napůl ptáci, nebo jednorožci, koně s rohem uprostřed hlavy.

Milé obludy

Autor však nechce děsit. Jeho bizarní zvířata působí občas docela mile, téměř jako domácí mazlíčci. Některé z nich Švankmajer přeřízne a divák s překvapením zjistí, že místo vnitřností jsou v jejich těle polodrahokamy. Tuto zoologickou zahradu bizarností doplňují stránky z Švank-meyersova Bilderlexikonu, což jsou osobitě udělané koláže s pseudovědeckými ilustracemi, které vycházejí z poetiky starých lexikálních příruček.

Švankmajer každým exponátem dokazuje, že surrealismus není minulostí, ale že jde o živé umění, že to není výtvarný styl jako třeba kubismus, ale obecně platný myšlenkový názor na svět, který existuje po celá staletí. Vedle pohledu racionálního, praktického a účelného tak trvá souběžně magický svět fantazie a imaginace.

Se surrealistickým světonázorem autora souvisí i různé přístroje, které slouží k uspokojování pokleslých lidských slastí i tužeb. Jeho stroj na hlazení působí až obludně.
Výtvarná díla doplňuje umělcova filmová tvorba, ostatně připomíná to i podtitul výstavy Mezi filmem a volnou tvorbou. Zánik domu Usherů, Možnosti dialogu, Něco z Alenky, Konec stalinismu v Čechách, Lekce Faust, Otesánek – to vše přineslo českému výtvarníkovi možná největší mezinárodní slávu.

Švankmajer je fascinující animátor. Animace ve svém původním slova smyslu znamená oživení, čili mrtvá hmota se mění v živou. Projevuje se to třeba ve vášni pro hlínu a modelování, kde filmová kamera může důkladně zachytit, jak se jeden tvar během pár vteřin mění ve zcela jiný.

A surrealista Švankmajer toho využívá k „zviditelnění“ své fantazie. Vše poddajné, tvárné a elastické ho nesmírně láká. A ukazuje nám, že umění se nevnímá jen očima a myslí, ale také hmatem a rukama.

Na výstavě jsou shromážděny nejrůznější rekvizity a kulisy z filmů, loutky jsou třeba vystaveny jako velké sochy, ale divák tu najde také četné televizní obrazovky, které nepřetržitě nabízejí ukázky z filmů nebo i celé filmové projekce. Možnosti dialogu tak jsou velmi působivou výstavou. Můžete v Domě U Kamenného zvonu strávit i několik hodin a zcela jistě se nebude nudit. Možná je toho místy až moc, což je snad jediná výtka k Švankmajerově tvůrčí bilanci, která by klidně mohla být s úspěchem reprízována v pařížském Centre Pompidou nebo newyorském Muzeu moderního umění.

Celkové hodnocení: 90%