Článek
Těžko říct, zda je to dáno tím, že U Káčka berou podnikatelé „na hůl“ a platí jim polovičně. Nebo je to jistým pocitem nadřazenosti, kdy se kdekdo nedokáže vyrovnat s tím, že se po desetiletí národně a národnostně téměř jednolitý stát proměnil v daleko barevnější svět. Skutečností zůstává, že i vzdělaní Ukrajinci u nás získají převážně jen manuální práci. Stejně jako hrdinka oné zpovědi, Olga, matka, manželka z vesnice Mikolajivky.
Je to příběh její, podobně jako jejího muže Oleha, jenž se spojí s ruským podnikatelem v tanečním a sexuálním „průmyslu“ Vladanem. Hanlivě jej označí poté, co u něj v podniku skončí jako vyhazovač, k němuž si začaly chodit stěžovat zneužívané rodačky. A pak zmizí.
Olga se vydala jinou cestou. Jako uklízečka usilovala o důvěru českých paniček, z nichž ty citlivější dokázaly ocenit její upřímnost i pracovitost. V novém prostředí se dokázala osamostatnit a s kamarádkami zorganizovala kurz vaření, v němž Ukrajinky dokázaly svůj um.
Snad právě v příbězích žen a mužů pohybujících se kolem Olgy spočívá největší přínos románu. Hůlová znovu dokazuje svou vnímavost vůči lidem, při níž nerozhoduje, zda se děj odehrává v Mongolsku, v tajze nebo u nás. Možná by si příběhy těch, o nichž Olga vypráví, zasloužily větší prostor a propojení. Ona zpověď by se tak stala románovým obrazem, což by zřejmě vyžadovalo druhou, třetí variantu. Ale to se dnes moc nenosí.
A tak Hůlová bez velkého halasu nabízí příběh lidí žijících kolem nás, opouštěných, setkávajících se a vzhledem ke své národnosti a sociální realitě majících startovací čáru „hodně cinknutou“.