Příběh lásky, osudově poznamenané americkou občanskou válkou, je po Anglickém pacientovi a Talentovaném panu Ripleym již třetím filmem, v němž se vracíte zpět do minulosti. Je historie vaším koníčkem, máte snad dokonce konkrétní vztah k válce Jihu proti Severu?

Stručně řečeno není a nemám. Dokonce jsem nikdy neměl v úmyslu o americké občanské válce natočit film. Na románu Charlese Fraziera mě zaujala myšlenka o světě, rozděleném bojištěm. Mohlo to být kterékoliv bojiště a kterákoliv válka. Chtěl jsem vyprávět o tom, co se stane s lidmi, které válka rozdělila. Chtěl jsem ukázat, co se stane ženám, když muži odejdou, co se stane milencům, které oddělí čas a vzdálenost, co se stane s mezilidskými vztahy a charaktery. Byla to příležitost mluvit o tom, proč se lidé za jistých okolností chovají tak strašně.

Nakolik přesně jste se při psaní scénáře držel literární předlohy?

Myslím, že jsem s látkou nakládal se značnou mírou abstrakce, pozoroval jsem širší, abstraktnější prostor než jen konkrétní místa, kde se děj odehrává. Což se ale americkému publiku moc nelíbilo - a vlastně se tomu ani nedivím. Téma občanské války je totiž ve Spojených státech stále velmi živé. My Evropané máme sice delší historii než Amerika, ale máme naopak kratší paměť, neneseme si dějiny v každém okamžiku s sebou. Pro Američany to je, jako kdyby válka Jihu proti Severu skončila před půl hodinou, a ne před 150 lety.

Dokonce se říká, že Návrat do Clod Mountain je film, který Evropa ukradla Americe: válku Jihu proti Severu jste vy, britský režisér, natočil v Rumunsku. Co na to říkáte?

Odpověď je strašně jednoduchá: proč bych netočil v Rumunsku, když jsme tam našli vhodné lokace a ještě to bylo levnější. Svět filmu je univerzální a já jsem dokonce nikdy žádný film nenatočil tam, kde se jeho děj odehrával. Mám podezření, že si o mně Američané myslí, že jsem líný cestovat a chtěl jsem prostě točit doma. Jak známo, mívají o zeměpisu jen velmi matnou představu, takže Velká Británie a Rumunsko je pro ně prakticky vedle sebe: prostě v Evropě.

Ještě ke všemu jste do tří hlavních rolí obsadil dva neamerické herce: Australanku Nicole Kidmanovou a Angličana Juda Lawa...

Proč jsem obsadil do role jižanské krásky australskou herečku, je asi vůbec nejčastější otázka, kterou dostávám. Ale o tom přece herectví je, předstírat, že jste někým jiným než ve skutečnosti. Diváci si někdy příliš ztotožňují herce s postavou. Když bylo oznámeno, že v Británii zbožňovanou literární postavu Bridget Jonesovou bude hrát Texasanka Renée Zellwegerová, hrozilo nebezpečí, že Angličané vyjdou do ulic. Až když viděli, jak skvěle to zahrála, teprve si ji zamilovali.

Neméně skvělá je Nicole v Návratu do Cold Mountain. A proč jsem obsadil zrovna ji?

Napsal jsem o ní před časem velký článek v souvislosti s filmem Ti druzí, který se mi velmi líbil a napsal jsem tam, jak vynikající je to herečka. Pak jsem ještě viděl Moulin Rouge, Nevěstu přes internet a stále jsem se v názoru na ni utvrzoval. A když jsme se pak poprvé setkali, bylo mi hned jasné, že role v Návratu do Cold Mountain je pro ni jako stvořená.

Věříte hodně na první setkání jako signál pro budoucí dobrou nebo špatnou spolupráci?

Na lidské setkání věřím opravdu hodně. Já s herci nečtu text ani jinak nezkouším, jen věřím na ten moment, kdy jsem s nimi v jedné místnosti. Překvapilo by vás, jak snadné je nekomunikovat s hercem. Jsou takoví, které obdivujete, myslíte si, jak jsou úžasní, a pak se s nimi octnete v jedné místnosti a zjistíte, že zatímco vy říkáte modrá, oni slyší šedá. U jiného zase po dvou sekundách víte, že si budete rozumět. Je to chemie. Ono se vždycky mluví jen  o chemii mezi herci, ale pro mě jako režiséra je to stejně důležité. Jde o vzájemné porozumění, o to, jak mohu pomoci já jim a oni mně.

Ve filmu Návrat do Cold Mountain jste natočil svou první velkou válečnou scénu. Jaká to byla práce?

Doufám, že se nebude opakovat, že tahle bojová scéna zůstane v mé filmografii jedinou. Čímž nechci tvrdit, že nejsem rád, že jsem ji udělal. Ale byl jsem z toho strašně nervózní, trpěl jsem pocitem, že existuje nějaký seznam režisérů, kteří takové scény mohou točit a já na něm nejsem. Pořád jsem si to přehrával v hlavě, ale také v kanceláři, kde jsem měl obrovský model bojiště se spoustou malých vojáčků a nad tím modelem jsem pořád obcházel a přemýšlel, jak to celé udělat.

Co tedy máte v plánu do budoucna?

Příštím filmem bych se chtěl pro změnu podívat do světa, kde lidé nosí džíny a kde nemusíte při natáčení čekat pět měsíců, až vám vyroste obilí.