Přestože Rollins v posledních letech spolupracoval s Ornettem Colemanem, v Praze nenabídl free, natož harmolodické postupy. Bopové kořeny byly zřetelně patrné a v sólech v pomalejších písních se držel modálního pojetí, i když nenabízel coltraneovské "plachty". A v závěru došlo i na riffové hraní, které uplatnil, když si před lety zahrál s Rolling Stones. Přestože převažovaly pomalejší skladby, svižné Patanjali ukázalo, že Rollinsovi energie nechybí.

Co se však za léta změnilo, byl doprovod. Nesl se sice v duchu komorního jazzu, ale s moderní rytmikou ovlivněnou latinou, což bylo patrné v Serenade. Afrokubánský nádech zdůrazňovala conga Sammyho Figuory, které doplňovaly vynikající bubny Kobee Watkinse. Ten sice čerpal z odkazu Elvina Jonese, ale absorboval i modernější prvky, a hraní a své kvality prokázal v sólu, které nebylo pouhou exhibicí techniky, ale bylo svébytnou kompozicí, jež měla vývoj a nenudila.

Dobře Rollinsovi sekundoval trombonista Clifton Anderson, který ho dokázal nejen ve správnou chvíli podpořit,ale projevil se i jako zdatný sólista. Kytarista Saul Rubin byl citlivý.

Rollins nepřekvapil, nepředstavoval pozdní splátku minulosti, jako nedávný vynikající koncert freejazzového souboru Sun Ra Arkestra v pražské Akropoli, ale nabídl mimořádný zážitek.

Hodnocení: 80 %