Cyklus je založen na čistě autorském přístupu jednotlivých osobností dokumentaristů. Středobodem je autentický příběh lidí, kteří se ocitli v pasti závislosti, ze které se střídavě úspěšně pokoušejí vymanit.

Autenticita místo poučování

Právě autenticita a konkrétní prožívání je tím, co dokumentární cyklus povznáší nad didaktický průměr některých protidrogových apelací, které byly v televizi uveřejněny v dřívější době. Silný a umně zpracovaný příběh totiž neukazuje jen jednotlivé lidské osudy, ale dokáže i nabídnout zobecnění a tím nenásilné poučení diváků.

Právě snaha promlouvat lidskou formou a nikoliv didakticky hřímat a hystericky varovat má všechny předpoklady k tomu, aby zaujala širokou veřejnost. Cílovou skupinou totiž nejsou jen mladiství a jejich rodiče, ale společnost jako taková, která potřebuje být informována.

Moment provokace

Drogová zkušenost je jednotlivými hrdiny dokumentu prezentována diskutabilně. Příběh závislého člověka, který neúspěšně bojuje se svým drogovým prokletím a před filmovými kamerami se po krůčcích přibližuje věčnosti, je jasným apelem a varováním. Jinak je tomu ale v případě mapování míst, kde je možné dojít kontaktu s narkotiky.

Například dokument o tradičních svatostáncích halucinogenů- prostředí hausparty, může v určitých ohledem působit na mladého diváka jako inspirace. Ale i to se dá chápat jako záměr. V každém z příspěvků je totiž obsažen moment provokace, který má za cíl vyvolat reakci. A reakce vyvolává otázky. Proto je důležité, aby byl cyklus spojen s možností následné diskuse a konfrontace.

Tomáš Škrdlant, autor dnešního příspěvku "Dětský svět drog", říká: "Doufám, že jsme byli k narkomanům dostatečně laskaví."

 

V čem se projekt liší od předchozích dokumentů o drogách? Není jen dalším v řadě? Jaký od něho očekáváte efekt?

Doufám, že se liší od oficiálního, ale i v médiích často prezentovaného postoje, pro který je typické hlavně přesvědčení: Všechno je úplně jasné a jednoduché. Všechny nelegální drogy jsou strašné zlo. Všichni feťáci jsou špinaví kriminálníci - a můžou si za to sami. Řešení je - tvrdě a silou vše potlačit. Když se to stále nedaří, musíme tlačit víc!

Jedna kompetentní úřední osoba (profesí psycholožka) mě při poradě nad tématem řekla: "Hlavně k nim nebuďte moc laskaví!" Doufám tedy, že jsme k nim byli dost laskaví. Protože jsou to naše děti a za jejich neštěstí nemůžeme nebýt odpovědní - my jako společnost, i my jako jednotliví rodiče!

Co podmiňovalo výběr tématu jednotlivých příspěvků? Byla to Vaše svobodná vůle nebo existovala předem daná koncepce?

Koncepci celého cyklu jsme napsali my (Slunečko, Miovský, Zábranský a já) po poradách s řadou dalších lidí. Neusilovali jsme o vyčerpávající obraz drogové scény, věděli jsme, že žánr uměleckého dokumentu není publicistika a vždycky se nakonec nechá vést tím, s jakými lidmi a příběhy se tvůrci setkají a co se jim z toho podaří zachytit.

To se dopředu nedá příliš vymýšlet a plánovat. Od původní koncepce se mnohé filmy skutečně dost odchýlily, někde to bylo ku prospěchu věci, někde se vytratila témata, kterých litujeme. Třebas tajný alkoholismus žen v domácnosti, často kombinovaný se zneužíváním léků. Velmi časté a málo známé. Bohužel se nepovedlo. Ale v řadě filmů zase jsou věci, které jsme si ani neuměli představit, že se podaří zachytit (třebas ti feťáci ve sklepě).

Projekt byl schválen Radou vlády pro koordinaci protidrogové politiky? Jaká byla s vládou ČR spolupráce? V čem vláda ovlivňovala průběh přípravy projektu? Nechala Vám volné ruce nebo měla předem daná kritéria a podmínky, na které jste museli přistoupit?

Spolupráce s Radou vlády pro koordinaci protidrogové politiky byla velmi dobrá. Velmi se nám věnovali, dohlíželi, ale neovlivňovali, myslím že pochopili, v čem je síla autorského dokumentárního filmu, na rozdíl od černobílých agitek, kterých už bylo natočeno nepočítaně. Ostatně dva odborní poradci, které nám Rada doporučila, se nakonec stali spouautory koncepce.

Co a proč Vás během natáčení nejvíce zaujalo? Cítíte se svou osobní zkušeností s realitou narkomanů nějak změněn?

Já jsem se setkával s lidmi závislými na drogách a alkoholu už při některých svých předchozích filmech, takže celkový dojem mě nepřekvapil. Často jsou to lidé, kteří se snaží, většinou nevědomě, o léčení nějakého svého vnitřního problému. Stav závislosti, i vliv návykové látky na jejich psychiku je ale zavádí do problémů ještě hlubších a ještě hůře řešitelných.

Ti, kteří mají to štěstí a podaří se jim vybřednout z podsvětí, ve kterém se ocitli, jsou pak někdy překvapivě zralé a sympatické osobnosti. Zúčastnil jsem se sezení pražských Anonymních Alkoholiků a úplně jsem užasl nad jejich opravdovostí a silou, přestože jsem už jejich praxi a celou filosofii znal z amerických knížek. Natočit jsem s nimi bohužel nic nemohl, protože anonymita je jejich zásadním a velmi účelným principem.

Jak narkomani spolupracovali? Byli za práci, kterou odvedli, nějak odměněni? Čím?

Narkomani spolupracovali velmi ochotně a nebylo to jenom pro skromný honorář, který dostali (většinou 150 Kč). Jsou překvapivě otevření, vlastně vděční, že se někdo zajímá o jejich příběh. Jen málokdy tam zazněl falešný tón, či nějaká potřeba exhibice.