Kolik písniček ročně vám nabídnou čeští autoři?

Ty opravdu velké autory musím kontaktovat sama, protože je o ně zájem a člověk se jim musí připomínat. Jinak mi různí autoři nabídnou ročně na padesát písniček. Zatím jsem ale neměla štěstí, aby se mi stoprocentně trefili do noty.

Přesto vám některé písničky na nové album Modi napsali lidé, s nimiž jste dosud nespolupracovala…

To je pravda. S Petrem Maláskem jsme desku začali chystat ve chvíli, kdy jsme měli k dispozici jedenáct krásných textů od Pavla Vrby. Oslovili jsme Jaro Slávika, aby nám našel nějaké skladby ze světové nabídky, a Petr mezitím hledal mezi českými autory. Úplně v poslední fázi příprav alba se pak ještě objevil Radoslav Banga, jinak zpěvák skupiny Gipsy.cz, a přinesl mi dvě skladby. Obě do našeho konceptu tak krásně zapadly, že jsme je vzali.

Cédéčko jsme už měli v podstatě nahrané a najednou se objevil tak zásadně nový hudební pohled. Ty písničky na první poslech nejsou šité přímo mně na míru. Pro barvu a koncepci alba jsou ale perfektní. Podobné je to s písničkami, které pro mě napsali René Rypar a Dalibor Cidlinský.

Album působí šansonově, písničky se nesou ve středním a pomalém tempu. Odpovídá tato nálada vašemu momentálnímu uměleckému rozpoložení?

V současné době žiju muzikálem Aida, který se hraje v Hudebním divadle v Karlíně v Praze. Mám v něm nádhernou roli, která sice není hlavní, ale vyhovuje mi. Stejně intenzivně jsem prožívala turné s Arakainem, které včera skončilo. Ani jedno z toho ale není můj současný pocit. Je to spíš ukázka toho, že mám ráda barevnost a střídání nálad podle toho, jak se vyspím. Je pravda, že pokud něco určuje mé současné rozpoložení, je to album Modi.

Proč?

Protože jsem na něm spolupracovala s Petrem Maláskem, se kterým se známe tak dobře, že víme, co od sebe můžeme čekat. Je to šikovný a fantastický muzikant, který má nevídaný cit. Proto jsem mu svěřila produkci alba. Také ho se mnou točila má kapela, takže na něm není nic mrtvého a nic umělého, žádný nepatřičný zvuk. V neposlední řadě na něm jsou texty a básně Pavla Vrby.

Co je pro vás šanson?

Ne že bych nad tím někdy přemýšlela, ale když se mě na to ptáte, odpovím, že při zpívání šansonových písniček se nepoužívají tolik hlasivky, jako spíš srdce. To mě baví. Šanson nebyl směr, kterým jsem na tomto albu chtěla jít. Jelikož ale jedna z nejkrásnějších písniček, jaké jsem kdy slyšela a zpívala, a podle níž je album pojmenované, je šanson, dává ráz celé desce.

Když už jsme s Pavlem Vrbou cédéčko připravili, řekl nám, že má ještě jeden text. Když prý se nám bude chtít s ním něco udělat, bude rád. Byl to text Modi a když ho Petr Malásek zhudebnil, zjistili jsme, že nedat tu písničku na desku by byla obrovská škoda. Je na ní sice úplně poslední, ale podle mě je to největší hodnota celého cédéčka.

O čem je?

O malíři Amedeo Modiglianim, který měl velmi těžký život a brzy ho opustil. Ta písnička je zpovědí jeho osudové modelky, která na malíře po jeho smrti vzpomíná. Nakonec spáchala sebevraždu.

Náladě písně jsme přizpůsobili i obal alba. Nechtěli jsme, aby na něm byla fotografie, ale aby to byl spíš obraz. Ta písnička je pro mě silná i proto, že jsem ji nezpívala pro Modiglianiho ani pro jeho modelku, ale pro Pavla Vrbu, který loni v září zemřel. Znamenal pro mě strašně moc a bude mi chybět. Chvála bohu za každý text, který mi napsal.

Myslíte si, že se ještě budou objevovat dosud nezveřejněné práce Pavla Vrby?

Byl mnohem pilnější než já. Kdybych mu dala víc impulsů, měla bych jeho skvostů víc. Měla jsem s ním spoustu dalších plánů, ale jsem teď ráda, že jsme spolu mohli připravit má poslední dvě cédéčka. To je přece nádherné. Ano, myslím si, že se ještě nějaké jeho neznámé texty objeví.