O Podněsterské moldavské republice jsem poprvé slyšela až během festivalu. Jak jste na toto téma přišli?

Taky jsem o tom dřív nic nevěděl. Téma objevila spoluautorka filmu Klára Tasovská, která se tam jednou vydala s kamarádem. Ta několikadenní návštěva byla tak intenzívním zážitkem, že se rozhodla vydat se tam ještě jednou s kamerou a pokusit se tento stát se zvláštním statusem na hranici existence a neexistence, kde má Rusko své zájmy podobně jako v Jižní Osetii, Abcházii nebo Náhorním Karabachu, popsat a poodkrýt, jakým způsobem tam lidé žijí.

Je to taková bezcelní zóna, přes kterou můžou z východu na západ proudit různé věci – od cigaret, alkoholu až po lidi i zbraně

Jak vypadaly přípravy?

Poprvé jsme se vydali na cestu před rokem, návštěvu jsme brali jako průzkumnou obhlídku terénu. Jeli jsme autobusem třicet hodin do Kišiněva a další dvě hodiny do hlavního města Podněsterské moldavské republiky Tiraspolu. Setkávali jsme se s lidmi a přemýšleli, jak film uchopit. Když jsme se tam vydali podruhé, už jsme zažádali o oficiální povolení k natáčení, protože každý zahraniční štáb musí mít akreditaci od ministerstva informací. Poslali jsme žádost, ale nikdo se neozval. Nakonec jsme zjistili, že byla žádost zamítnuta. Bez udání důvodu.

Přesto jste na další cestu vyrazili.

A okamžitě po příjezdu se projevilo fungování tamních tajných služeb. Druhý den jsme náhodou narazili na velkou vojenskou přehlídku, a když jsme postavili stativ s foťákem, protože abychom byli co nejméně nápadní, netočili jsme na kameru, přišel k nám  nějaký agent a legitimoval se červeným průkazem velmi podobným průkazu StB. Vyžadoval od nás povolení k natáčení, a když zjistil, že žádné nemáme, odvezl nás na služebnu, kde nám pokládal otázky typu: Kdo vás seznámil s tím a tím člověkem nebo s kým jste se ještě bavili. Byl to najednou konkrétní projev, který jsme nečekali.

Báli jste se potom natáčet?

Když jsme se tam vrátili v zimě, abychom dokument dokončili, už jsme jeli se strachem. Věděli jsme, že musíme být ostražití, že nevíme, kdo donáší tajné službě. A ten vnitřní strach jsme se snažili vtisknout do filmu. Byla to velice výrazná emoce, jako byste postávala někde v mlze a nevěděla, jestli máte jít doprava nebo doleva, abyste se neztratila.

Stát sice není oficiálně uznán, ale má vlastního prezidenta i měnu.

Oficiálně neexistuje, ale má "tichou" podporu Moskvy. Žije tam asi 500 tisíc obyvatel, mluvících převážně rusky, stát má své hranice s pohraničníky, kteří kontrolují vaše dokumenty, ale nemají na to právo, má svou armádu, vlastní měnu i poštovní známky, jež ovšem neplatí nikde ve světě, mají svůj parlament, zkrátka veškerou samosprávu. Všechno vypadá autenticky.

Ukázka z filmu Pevnost

Ukázka z filmu Pevnost

FOTO: archív jihlavského festivalu

Ve filmu je několik absurdních scén. Například ve vlaku vám jeden muž ukazuje sadu svých pasů. To je tam běžné?

Je to taková rarita. Každý z obyvatel má aspoň dva pasy, výjimkou nejsou ani ti, jako tento pán, kteří mají čtyři – podněsterský, který ale nikde neplatí, ruský, vydávaný pro obyvatele žijící mimo Rusko, moldavský a pak ukrajinský.

Překvapivý je i záběr na billboard během prezidentských kampaní s nápisem Rodina není na prodej. Otec v obývacím pokoji čistí pistoli a synovi u toho vysvětluje, že žena je jako zbraň...

To je ruské pořekadlo. Zbraň je jako žena, potřebuje péči a slušné zacházení, a když ji přestaneš hladit, vystydne a zradí tě. Zbraně jsou součástí místní mentality, lidé k nim mají asi bližší vztah.

Někteří, s nimiž jste se bavili, o své zemi mluví jako o ráji.

Někteří to říkali ze strachu, jiní to mysleli skutečně vážně, protože se jim tam žije pohodlně. Mají levné potraviny, levný plyn, levný nájem. A k tomu trochu nesvobodu, ale to nevadí, protože z těch málo peněz, co vydělají, si stejně nemohou dovolit někam cestovat. A ti, co chtěli být trochu kritičtí, se na kameru zdráhali.

Nejsilnější strach byl patrný při naší poslední návštěvě, kdy probíhaly prezidentské volby. Objevovaly se totiž zprávy, že autoritářský prezident Igor Smirnov, který dvacet let zemi vedl, by mohl volby prohrát. A všichni měli obavu z případných ozbrojených bojů.

Volby prohrál a nastoupil nový muž, který styl vládnutí trochu změkčil. Proč?

Je mezinárodně zkušenější a snaží se zemi zdemokratizovat, protože ví, že to může být krok k jejímu uznání. Nicméně stále podléhá ruskému vlivu, a co si Moskva nepřeje, to se tam taky nestane. Myslím si, že si Rusko přálo, aby Podněstří vypadalo jako příjemnější stát, proto prohrál bývalý prezident.

Každý z obyvatel má aspoň dva pasy, výjimkou nejsou ani ti, jako tento pán, kteří mají čtyři – podněsterský, který ale nikde neplatí, ruský, vydávaný pro obyvatele žijící mimo Rusko, moldavský a pak ukrajinský

Proč je podpora Moskvy tak silná?

Vysvětlení nám naznačil jeden pracovník OECD, že je to taková bezcelní zóna, přes kterou můžou z východu na západ proudit různé věci – od cigaret, alkoholu až po lidi i zbraně. Nedaleko totiž leží přístav Oděsa, a protože Podněsterská moldavská republika oficiálně neexistuje, nikdo nemůže ani vymáhat clo. Zboží se tam přeloží do menších náklaďáčků a přes domluvené přechody se dostane do Ukrajiny nebo Moldávie. Údajně ve velkém se tam pašuje kuřecí maso.

A druhý důvod je geopolitický. Moldávie není celistvý stát, i když oficiálně Podněstří je její součástí, fakticky však není. Moldavané se proto nemohou stát členy Evropské unie, protože jedním z požadavků EU je bezpečí hranic. Spekuluje se, že Rusko si tak drží rozrůstání Evropské unie dál od svých hranic.

Dovezl jste si nějaký suvenýr?

Kromě mincí a známek také dobrý koňak. Vyrábí ho jedna firma patřící oligarchní společnosti Šerif, která tam vlastní všechno od televize přes benzínové pumpy až po grafická studia a noviny. Je tak bohatá, že si může dovolit vlastnit laserové kombajny na sklízení vinné révy. Jsou jen čtyři na celém světě, dva ve Francii a dva v Podněstří.