Článek
Paní z moře náleží do sady her, kde se realita mísí s legendami, v nichž má realistický příběh nádech osudové pohádky a minulost vstupuje jako nepřekonatelný přízrak do života Henrikových současníků, marně hledajících klid.
Hra zaujala režisérku Jaroslavu Šiktancovou a dramaturga Šimona Dominika, kteří Fröhlichův překlad vypreparovali na dřeň a představili divákům nejzápadnějšího českého divadla. Viděl jsem reprízu se středoškoláky, kteří dobře porozuměli.
Manželé Wangelovi (Tomáš Kolomazník a Diana Toniková) žijí poklidně a vychovávají dvě dcery (Pavla Janiššová, Klára Štěpánková). Jejich soužití ale nepříznivě ovlivňuje stín minulosti. Paní Elida měla patřit jinému a sňatek s Erikem byl pro ni východiskem z tragédie způsobené mořskou bouří. Po letech se domněle zahynuvší nápadník jako Cizinec zjevuje ve vnitrozemí a hlásí se o naplnění slibu.
Magie a síla
Vábení moře, jeho magická síla určující osudy, někdy i proti vůli lidí. Kolorit hlubokých fjordů a kdesi v dáli (ještě) čistého oceánu. Překonávání zmrtvělých stínů. To všechno jsou témata této Ibsenovy hry.
Šiktancová je místy zbytečně znejistila – třeba frackovitým chováním Bolety nebo nedospělostí Hildy, která chce vylétnout z rodného hnízda, ale neví s kým a jak; její učitel Arnholm se jí zdá starý… Jako celek je ale Paní z moře inscenací v duchu stvořitele velkých příběhů. Tryská z ní magie a síla.
Západočeské divadlo Cheb - Henrik Ibsen: Paní z moře. Překlad František Fröhlich. Úprava Jaroslava Šiktancová, Šimon Dominik. Režie Jaroslava Šiktancová, dramaturgie Šimon Dominik, výprava Pavel Kodeda. Premiéra 6. října, psáno z reprízy 11. října 2012