Proč jste po psychologických románech a prózách inspirovaných horolezeckou aktivitou začal psát knihy s dětským hrdinou?

Po Pátém rozměru jsem si potřeboval trochu odpočinout. Byl to po všech stránkách náročný román, který jsem psal víc než dva roky. Inspiraci jsem pak našel úplně nejblíž, protože čtyři děti doma máme a pořád je poslouchám. V jednu chvíli mě napadl jejich příběh: Co by se stalo, kdyby všichni rodiče na celém světě usnuli? Takže se staly předlohou mých hlavních hrdinů. Ve všech situacích jsem si představoval, jak by asi reagovaly. Člověk hledá inspiraci na druhé straně zeměkoule v horách a najde ji doma v kuchyni.

Vydal jste již knihu Spící město. Proč jste se rozhodl pokračovat?

Původně to měla být jedna kniha, ale příběh se i pro mě překvapivě rozvinul, a hlavně se neuzavřel. Vyřešily se dílčí osudy, ale nikoli podstata. Pokračování se nabízelo. V druhém díle se řeší, co se vlastně stalo, a teprve ve třetí části, kterou jsem už dopsal, a vyjde v dubnu, jde o duchovní podstatu problému.

Děti v knize řeší, zda by se měla udělat tlustá čára za zločiny, které se v době spánku rodičů staly. Jde o úmyslnou alegorii našeho života?

Spíš to vyplynulo z děje. Pro mě je to pořád příběh čtyř dětí a vím, že pro ně je spravedlnost důležitá. Děti neošidíte tím, že řeknete: To se stalo už dávno, už se tím nebudeme zabývat. Takže se v tom střetl názor probuzených rodičů a dospělých se světem dětským. Děti během rodičovského spánku prodělaly hlubší a zásadnější zkušenost, protože byly vystaveny doslova boji o přežití. Jsou na sebe ochotny vzít mnohem větší odpovědnost za to, jak to na světě bude dál.

S knihou jste absolvoval hodně besed. Co jste při nich zjistil?

Základní dojem je, že děti hodně podceňujeme, paušalizuje se, že nečtou, že nemají zájem. Udělal jsem úplně jinou zkušenost, i když samozřejmě zvou mě ti, kteří mají o knihu zájem. Mysl dětí ve věku deset až třináct let je otevřená. Diskutujeme o tom, jak se svět může ze dne na den změnit nejen způsobem jako v knize, ale jak se měnil v minulosti díky válkám, pohromám a podobně. A také jak se může změnit v budoucnosti, jestliže budeme využívat prostředky nikoli z trvale udržitelných zdrojů.

Můžete prozradit něco z třetího dílu?

Odehrává se v nemocnici, kam do velkého sálu převezou rodiče, kteří se ještě neprobudili. To jsou ti, jejichž děti jsou nezvěstné. Za každým z nich si představíte osud jejich dětí. A sourozenci mají v nemocnici zraněného tatínka, takže se dostanou i do tohoto sálu a díky empatii k dospělým pak do světa, který existuje za hranicí spánku. Tam se řeší základní věci naší existence.

Máte v mysli nějaký další projekt?

V hlavě mám dva projekty pro dospělé, které však vyžadují zásadní studium. A zrovna před týdnem mě napadl ještě jeden příběh, který by zahrnul nejen dospělé, ale i děti a mládež. Příští rok by také měla vyjít knížka Nebarevné vzpomínky, což je můj dětský pohled na šedesátá léta a mou rodinu v té době. Zároveň se do vzpomínek prolínají esejistické úvahy, jak se mění naše vnímání času, vize do budoucnosti a tak.