Proč vás zaujala právě válečná fotografie?

Bezpochyby to souvisí s faktem, že když jsem začínal s focením, tak v mé zemi probíhala válka. To vás prostě nějakým způsobem vždycky ovlivní.

Může v něčem fotografie, která zobrazuje válečné krutosti, působit na člověka pozitivně?

Já se domnívám, že je velice důležité, aby lidé věděli, co se děje v jiných oblastech světa. Snažím se ty věci nějak pojmout a ukázat. A v tom vidím pozitivum těchto fotografií.

Podléháte u focení takových situací nějakým osobním emocím?

Na místě ne. Tam na ně není čas, pracujete pod tlakem a vlastně si ani emoce nepřipouštíte. Ty přijdou až posléze, když s těmi konkrétními snímky pracujete s odstupem času. Vždycky je ale důležité znát příběh té které fotografie, její ideové pozadí. Je dobré být nejen fotografem, ale také novinářem.

Když fotíte v nějaké krizové oblasti, jak vás vlastně vnímají domorodci?

Tak třeba při focení událostí v Egyptě mě zpočátku místní lidé chápali jako někoho, kdo je výhradně na jejich straně. Jenže během několika dní se situace kardinálně proměnila a vypadalo to, že mě budou veřejně lynčovat. Pak mi někteří z těch usedlíků pomohli a dostali mě na druhou stranu. Rizikem je, že nikdy nevíte, jak se situace vyvine, co vás ještě v dané situaci čeká. Ani nevíte, jestli už máte focení skončit, nebo přijde ještě nějaká zajímavá situace.

Pohybujete se leckdy i ve velmi nebezpečných situacích. Existuje recept, jak je minimalizovat?

Především se musíte vyvarovat toho, abyste se přidal v určitém konfliktu na nějakou stranu. Důležité je také osobní vybavení. V Egyptě jsem měl třeba ve výstroji i plynovou masku. Někteří kolegové se smáli, ale posléze se ukázala její nezbytnost. Občas také přijde k úhoně fotoaparát nebo mi ho i zabaví. Mám snímek, kde mi jeden z egyptských policistů bere můj fotoaparát. Snažil jsem se ho nějak umluvit, ale byl neoblomný. Někdy je opravdu těžké předvídat, co se stane. Vždycky je to otázka štěstí.