Svým charakterům zvolil coby předobrazy, podobně jako v předchozí knize Mafie v Praze, žijící české postavy a postavičky veřejného života. Tentokrát jim ale na rozdíl od předcházejícího románu náleží jejich jména. Z Borise Vítka je Vít Bárta, z televizního reportéra Kokty Radek John. Příběh pak líčí postupné rozkrývání ruského komplotu zvolna se rozpínajícího nad naším státem.

Prezident Václav Klaus (v knize s homosexuální orientací) nechává ruské politiky přebírat Česko pod svůj mocenský zájem. A po uplynutí jeho prezidentského období má v započatém úkolu pokračovat manželka Livia, která se již na novou úlohu hlavy státu zvolna připravuje…

Jednoznačné charaktery

Co Vieweghovi nelze upřít, je cit pro styl. Po vzoru současných úspěšných autorů žánru Stiega Larssona nebo Jo Nesboa volí krátké věty, jednoznačně sympatické či nesympatické charaktery a mozaikovitost vyprávění, která příběh člení do svižných, takřka filmových sekvencí.

V rámci vymezeného literárního žánru ovšem autor postrádá zručnost, jíž vládnou oba zmínění zahraniční kolegové, kteří nutí své čtenáře zběsile listovat dál v dětské zvědavosti „jak to bude dál“. Viewegh sází spíš na lokální satiru a více či méně ověřené klepy a klípky. Tím se dostáváme k vyznění románu. Pokud chtěl autor napsat sžíravou společenskou satiru, někde mezi popisy prvního a druhého Klausova milence jí vypadaly špičáky.

Coby upozornění na možné spekulace lze knihu přijmout spíš – románová forma se zdůrazněním přívlastku fikční dovoluje napsat to, o čem vzhledem k nedostatku svědků či věrohodných dokumentů musí investigativní novináři pomlčet. Ovšem ani v tomto směru se toho mnoho nedozvíme.

Čtenáře tak popohání hlavně vieweghovská setrvačnost (přece jenom – když už těch knížek od nejprodávanějšího českého spisovatele máme v knihovně tolik) nebo radost nad autorovou nenechavostí – ta je na mnoha místech sympaticky nekorektní, ale často taky čerpá ze stokrát obehraných vtípků, jako je třeba ukradené chilské pero, které v knize Klaus věnuje svému mladému milenci. A na konci si uvědomí, že mu v ruce zbylo jen pár populárních drbů a zdání ironie, která se často jen rozbila o vlastní velkohubost. A taky, že za pár let už nezbude žádný důvod po knize sáhnout.

Michal Viewegh se tak, na rozdíl od románového pražského primátora Svobody, nemusí bát, že mu v noci někdo propíchá pneumatiky. Českým kmotrům totiž může být román Mráz přichází z Hradu srdečně fuk.

Celkové hodnocení 50 %