Článek
Aniž bychom ho tehdy museli nutně znát, nyní ho potkáváme jako pomocného lesního dělníka a Markétu, matku dvou dospívajících dětí, jako léčitelku, v jejímž receptáři hrají prim houbičky, po jejichž požití je svět barevnější a starosti i bolesti vzdálenější.
Což nemusí každý chápat stejně vstřícně jako právě Vorel, který má pro tento druh léčitelství a pro život, kdy se víc než do školy chodí lítat po lese, pochopení.
Postavy filmu jsou průzračně čitelné a autorský pohled na ně neméně. Stručně řečeno, čím blíže k lesu, tím lépe, čím blíže k ekonomickým aspektům venkovského hospodaření, tím hůře. Hlavní pozornost se už však nesoustředí na Honzu (Tomáš Hanák) s Markétou (Barbora Schlesinger Nimcová), ani na sedláka Ludvu (Bolek Polívka) s jeho ženou, lesní dělnicí Vlastou (Eva Holubová), ale na jejich děti.
Adjunkt Ludva (Tomáš Vorel jr.) má les rád a rozumí mu, má nastudováno a chce být dobrým revírníkem i myslivcem. Anyna (Anna Linhartová) les a jeho zvířátka miluje velikou láskou, jejíž projevy jsou někdy kýčovitě něžné, jindy se limitně blíží ekoterorismu. Jejich setkání, konflikt a pak láska je obrazem rozdílných přístupů k přírodě a soužití s ní, ale konec konců přístupů slučitelných. Konflikt „lesního“ životního stylu s vesnicí, natož s městem a institucemi je nesmiřitelný, a Vorel dává zřetelně najevo, na čí je straně.
Jasný autorský názor a postoj je v domácích kinematografických luzích kýžený, leč vzácný. Vorel je v tomto směru výrazná osobnost, ale občas nezná míru v expresivitě vyjadřování svých postojů, takže se může v důsledku minout účinkem.
Cesta do lesa je sice méně hysterická než Cesta z města nebo Jak ulovit miliardáře, ale stále platí, že čím méně jeho postavy mluví, tím lépe, jak to dokázal v celovečerní grotesce Skřítek. Zejména z dialogů totiž čiší přehánění, které může působit až směšně. Nicméně je z nich zároveň cítit autorova upřímnost, a ta je sympatická. Konec konců, podobně jako poezie, ani trocha lesní agitace nikoho nezabije.
Filmařsky je Cesta do lesa velmi pohledná, největším „kýčařem“ je příroda sama a Vorel, který sám stál i za kamerou, velmi dobře ví, jaké záběry jsou v ní nejkrásnější, a umí je natočit. Výsledkem je, že nejlepším hercem tu je les, což byl také nejspíš záměr, který se velmi vydařil. Jinak je film typickou ukázkou pevné režie, herci zjevně vesměs plní přání režiséra, kterému se díky tomu podařilo sjednotit výkony i tak odlišných herců, jako jsou Tomáš Hanák a Jiří Schmitzer.