Téma jistě nosné, nicméně pracuje se s ním stereotypním a nedůsledným způsobem, kdy přísnou pohybovou stylizaci volně střídá herecká akce v tradiční operně-realistické konvenci. Vše pak zahlcuje množství více či méně čitelných symbolů. Do ponuré černé scény se dobře svítí, a tak se hra jemných náznaků a nevyslovených citů smrskla na formalistické hrátky s nasvíceným mřížovím.

Výsledek ale působí téměř jako koncertní provedení s hereckým náznakem. Těžkopádnost kostýmů, připomínajících vatované uniformy ruských vojáků, opeře rovněž ubírá na nekonkrétní tajuplnosti a záhadnosti.

Vztahy postav nejsou příliš čitelné, nicméně i tak je patrné, že Melisanda není onou tajemnou, něžnou a polodětskou bytostí, ale dosti suverénní koketou, takže je to spíše ona, kdo v lese uloví Golauda – bohužel se ukáže, že to nebyl ten pravý. Ale v této inscenaci jím není ani bezvýrazný Pelleas, s nímž ale Melisanda koketuje přece jen o něco ochotněji.

Pěvci odvedli na nesnadných partech hodně úctyhodného úsilí – Golaud Jiřího Sulženka, Melisanda Kateřiny Jalovcové i Pelleas Philippa Do by v jiné koncepci dostáli nárokům Debussyho úchvatné hudby. Orchestr pod taktovkou Jeana-Luca Tingauda hrál sice bez chyb, ale do tajů impresionistické barevnosti nepronikl. Jak také, když hudbu, s níž se po léta nesetkal, zvládal od května s prázdninovou pauzou.

Tímto způsobem úrovně srovnatelné s evropskou operou nelze dosáhnout. A tak z návratu jedinečného díla zůstaly rozpaky a dojem nudy. Setmělé hlediště ani svícená skleněná jablka na předscéně tajemství zakleté v Debussyho hudbě dohnat nedokázaly.

Claude Debussy: Pelleas a Melisanda, hudební nastudování a dirigent Jean-Luc Tingaud, režie, scéna a kostýmy Rocc a Miroslav Sabo. ND Praha, premiéra 30. 9.

Celkové hodnocení 50 %