Článek
Po více než čtyřiceti letech od prvního pražského koncertu Orchestru Duke Ellingtona, tehdy ještě se samotným Dukem, a dva roky po vašem minulém koncertě se opět vracíte do Prahy. Naposledy jste přicestovali za dost dramatických okolností. Jak na to vzpomínáte?
Ve skutečnosti to bylo nádherné. V době uzavření leteckého provozu nad Evropou kvůli islandské sopce jsme jeli šestadvacet hodin z estonského Tallinnu autobusem, který pro nás poslala česká agentura. Koncert byl sice o den posunut, ale i tak jsme si z cesty udělali jednu velkou party. Můžete litovat, že jste tam s námi nebyl. Ale vážně, někdy můžete něco ovlivnit, někdy ne. Nejdůležitější je zůstat pozitivním.
Vy sám hrajete v kapele od roku 1987, přišel jste tedy po Ellingtonově smrti. Setkal jste se s ním někdy?
Potkal jsem ve svém životě spoustu výborných muzikantů, ale s Dukem mi to nevyšlo. Myslím si, že sedět s ním nad pár koktejly by bylo skvělé. Nemyslím, že bych moc mluvil, spíše bych jen tiše poslouchal. Moji rodiče nebyli muzikanti, ale hudba u nás vždy byla doma. Mé první setkání s jeho hudbou byla deska RCA Victor Silver It don’t mean a thing. Byla to verze se zpěvačkami, které písně zpívaly jako kánon.
Myslíte si, že Ellingtonovy věci se mají hrát jako tehdy, když je psal, nebo jste přívržencem nových aranžmá?
Jakákoli hudba, ať už jazz či jiná, se má hrát způsobem odpovídajícím stylu doby, ve které byla napsána. Například samotný pojem swing prošel jemnými změnami během let a je důležité, že my muzikanti se při koncertech těmto změnám přizpůsobujeme. Poslechněte si raného Ellingtona a jeho poslední nahrávky. Uslyšíte rozdíly. Hrajeme sice aranžmá od jiných autorů včetně velké Mary Lou Williamsové, ale málokdy během koncertů. Ani bych je nenazval „moderni“. Nedávalo by smysl předělávat Ellingtona.
Hrál jste v kapele pod Ellingtonovým synem Mercerem i vnukem Paulem. Jací to byli šéfové kapely?
Mercer Ellington byl pro mě a ostatní v kapele něco jako druhý otec. Byli jsme tehdy jedna velká šťastná rodina. Mercer se zúčastnil i mé svatby a byl tam jedničkou. Ovládal zcela umění vést velký orchestr a byl i dobrým skladatelem. Paul, Dukeův vnuk, je kytarista a skladatel, rozhodl se ale, že se bude věnovat filmu. Učí v současnosti na Filmové škole v New Yorku.
Kdo je v současnosti šéfem kapely?
Bohužel trumpetista Barry Lee, který orchestr vedl, minulý rok zemřel. Během jeho nemoci jsem ho zastupoval, ale nikdy jsem nechtěl být šéfem. Po dlouhém přemýšlení jsem to ale nakonec vzal. Je to velká odpovědnost, ale s tímto bandem skvělých hráčů i velká zábava.
Sám jste hrál s mnoha hvězdami, třeba s Cleo Laineovou, Robertou Flackovou či Lionelem Hamptonem. Jak na to vzpomínáte?
U muzikantů to je jako u všech ostatních – někdy máte dobré dny, jindy špatné. Já mám naštěstí většinou dobré vzpomínky na hvězdy, které si mě najaly. Když jsem doprovázel zpěvačku Cleo Laineovou, byly to nejšťastnější dny mého života, hráli jsme skvělou hudbu a s respektem jsme byli i přijímáni publikem. Ale na minulost příliš nemyslím. Život není ani tak o tom, co bylo, ale o tom, kam kráčíme.
Co chystáte pro Prahu a jaké jsou vaše další plány?
Na koncertě musíme hrát hlavně to, co všichni očekávají, skladby jako Take the A Train, Satin Doll a Moon Indigo. Zkoušíme je mixovat s méně známými a dokonce i s některými suitami, které Ellington napsal. Pokud jde o naše další cesty, chystáme se na Montreal Jazz festival, do Johannesburgu, New Yorku a Kalifornie. Já sám se stěhuji na Honolulu, ale budu dále hrát s kapelou.