Na vašem novém albu je mimo jiné několik příjemných melodických písniček, v nichž už nejste rapper s kytarou, ale zpíváte v nich s kapelou. Cítíte se být stále písničkářem?

Cítím, i když tvrdím, že jsem popový písničkář. Lidi už mě asi nebudou brát jako folkaře. Ono je to ale jedno, protože hudební styly ve své tvorbě míchám podle toho, co se mi zrovna hodí a líbí.

Přestal jsem vystupovat sólově, protože mám dojem, že to s kapelou funguje lépe a víc mě to baví. Ale i tak se cítím písničkářem. Písničkář je pro mě ten, kdo píše vlastní písně. Richard Krajčo je pro mě také písničkář, i když vystupuje s kapelou, ne pod svým jménem.

Ve vašich textech bylo v minulosti takříkajíc hodně slov. Na tomto albu to ale není pravidlem. Byl to záměr?

Moji rodiče vždycky říkali, že se jim mé písničky líbí, ale album si v kuse neposlechnou, protože na něm pořád něco říkám. Na nové desce jsou písničky, v nichž je slov strašně moc, ale ty se pokouším vyvážit těmi, v nichž je text o poznání úspornější.

I já jsem z minulých desek získal zkušenost, že když člověk pálí jedno slovo za druhým, je to pro lidi těžko uposlouchatelné.

Bylo těžké v tomto ohledu zvolnit?

Hodně mi pomohlo, že jsem některé texty původně nepsal pro sebe. Měl jsem nabídku napsat nějaké pro Lucii Bílou. Udělal jsem jich asi sedm a mám dojem, že si některé vybrala. Z těch, které si nevybrala, mi tři přirostly k srdci. Předně Dočasná svatá, což je starý text, jenž mi ale přijde pořád aktuální. Hudbu k němu složil náš klávesista a producent desky Dalibor Cidlinský Jr. a písnička nakonec album otevírá.

Další text původně na zahraniční hudbu pro Lucii Bílou je Chodník slávy. Kompletní písnička se jí ale nelíbila, a já se asi dva dny nato potkal s Karlem Plíhalem, který mi slíbil, že mi na nějaký text napíše hudbu. Řekl jsem mu, že mám jeden, který mi vrátila Lucie Bílá, a že mu ho pošlu. Večer jsem ho začal upravovat a při tom mi naskočila taková skoro až plíhalovská melodie. Ráno jsem mu ho už posílat nemusel, protože písnička byla kompletní.

Třetí případ je Bílej kůň. K hudbě, pro kterou jsem ho dělal, jsme psali text já i Pavel Vrba. Lucka si vybrala Vrbův a mně řekla, že jí ten můj přijde moc drsný. Vzal jsem to jako pobídku a začal jsem s ním pracovat.

Zdá se, že jste na novince rozšířil témata svých textů...

To je pravda a zase s tím má co dělat fakt, že jsem některé původně nepsal pro sebe. To mi umožnilo tematický záběr rozšířit. Dobré také bylo, že jsem k některým věcem napsal nejdříve texty a k jiným nejdřív hudbu, což je na písničkách, myslím, slyšet a deska je díky tomu barevnější. Jiné písně jsou naopak hodně osobní a psaní textů k nim pro mě byla autoterapie. V písničkách Pomeje, Zlato nebo Kluci na plakátě jsem vycházel z vlastních zkušeností a životních momentů, s nimiž jsem se potřeboval poprat.

V písni Pomeje jste k té autoterapii použil příběh zpěvačky Ivety Bartošové a herce Jiřího Pomeje.

Odkazuju v textu na jejich mediálně propíraný vztah, i na ten svůj s Olgou Lounovou, ale není to ani o jednom z nich. Píseň byla původně psaná do úst fiktivním postavám, pro filmový muzikál Raportér, na kterém pracuji s režisérem Jakubem Sommerem. Ale sušil jsem ji v šuplíku dva roky, a přišlo mi škoda čekat další dva roky, než se muzikál zrealizuje.

Vaše skladby často pojednávají o českém šoubyznysu. Přišla od těch, kteří v něm jsou, nějaká podrážděná reakce?

To ne, spíš mi lidé vyčítají, že bych se neměl v prostředí šoubyznysu pohybovat, když se mi nelíbí. Myslím ale, že to není správná cesta. Když se člověku něco nelíbí, měl by se proti tomu ozvat, a ne vyklidit cestu.

Je vaše přítomnost pro šoubyznys očistná?

Tak daleko bych nezacházel. Nejsem revolucionář, který věci mění, to nechám na jiných. Jsem jen písničkář, který problémy pojmenovává.

Některými texty na novém albu probleskuje váš nespokojený pohled na současnou politickou situaci u nás. Jak ji vnímáte?

Stejně jako v mezilidských vztazích je i v politice hlavním problémem úpadek morálky. Každému jde především o to urvat co nejvíc pro sebe a je smutné, jak se to mezi lidmi projevuje. V politických kruzích je to o to smutnější, že si volíme někoho, kdo by za nás měl kopat, a on ve funkci kope jen za sebe. Proto jsem dal na album i Píseň Davidovu, která vznikla jako reakce na zatčení Davida Ratha.

Byla to původně vlastně jen taková srandička, ale každá srandička je částečným odrazem veřejného mínění. A když se všechny ty srandičky složí dohromady, mohlo by politikům dojít, že tak, jak se chovají, se chovat nemohou.

Mění se váš pohled na politiku?

Vždycky jsem říkal, že píšu o morálních záležitostech, protože ty politické jsou dnes v pořádku. Teď si myslím, že už to tak není. Politické záležitosti nejsou v pořádku. Nebyly v pořádku asi ani před časem, ale nebylo to tolik vidět. Dnes to vidět je, takže je potřeba o tom mluvit a zpívat.