Paralelní svět zaklepal na dveře už na začátku nevzrušeným prohlášením pražské laboratoře, že rostlina nalezená u zavražděného zednáře není nic, co známe z tohoto světa. I toho nejvstřícnějšího diváka muselo napadnout, že by se dotyčný vědec mohl aspoň maličko podivit. Se zásadním zjištěním se bohužel zacházelo zvláštně i později. Celý příběh se na tom rozsypal a diváci přišli zároveň o to nejpodstatnější, kvůli čemu je tenhle žánr v takové oblibě: o napětí, které doprovází vpád tajemna do všedního dne.

Oba detektivové, Anna Geislerová a Jiří Dvořák alias Šímová a Sumara, suverénně přecházeli nejen existenci divné bylinky, ale i dalšího záhadného důkazu. U těchhle dvou si jiná realita do konce ani neškrtla. V případě posledního z trojice vyšetřovatelů, religionisty Runy (Ivan Trojan), jehož si ústřední dvojice přizvala na pomoc při luštění zednářských symbolů, si to naopak vynahradila, ale ke škodě příběhu nelogicky.

Vědec, který odhalil, že série vražd odkazuje k středověkému Voynichovu rukopisu, po celou dobu působil jako pouhý vykladač a pak se v samém závěru prakticky zničehonic proměnil ve spiklence, který bez mrknutí oka převzal roli strážce ztracené brány do paralelního světa.

Z příběhu tak zůstala jen série vražd, za kterými se Šímová se Sumarou do poslední chvíle jen marně honili sem tam, s nejistým pachatelem a nevysvětlenými nejasnostmi, které by se tajemným příčinám připisovat neměly. Ztracené bráně přitom nechybělo v podstatě nic, s čím se divák v tomhle žánru obvykle setkává, špičkováním mezi detektivy počínaje a úlisnými tajnými agenty konče. Jenže alchymie při přeměně matérie ve strhující nebo aspoň napínavý příběh bohužel nevyšla.

Celkové hodnocení: 50%