Partnery chebské činohry se stali členové Západočeského symfonického orchestru z Mariánských Lázní s dirigenty Františkem Drsem a Mário Košíkem. Herajtová rozmnožila vlastní úspěchy (mj. kritikou trestuhodně opomíjené inscenace Zkrocení zlé ženy, Rút, Pygmalion, Agnus Dei, Lucerna) slovenskou pohádkovou legendou o sváru království tatranského a magurského, a o moci věrné lásky zvítězit nad zlovolným prokletím.

Kontrast černé a bílé

Režisérka zdůraznila temné síly a atmosféru místy až kruté legendy minimalizací osvětlení scény, invenčně ale rozdělovaného do bodů, v nichž se právě něco děje. Jako vždy volila s kostymérkou Marií Jiráskovou svou oblíbenou bílou, symbolizující čistotu, pozitivní cit, na druhé straně ale i smrt. Ve scénách s Mahuleninou matkou Runou a s lidem pohřebním v království magurském přibývají jako kontrast odstíny šedé až po černou.

Má dosud první návštěva Západočeského divadla v této sezóně mě přesvědčila o velkém zrání hereckého souboru. Je sice možné přísně vytknout sykavky Radúzovi (Janu Vlasovi), možná místy málo vroucné pojetí Mahuleně (Sylvie Krupanská), ale jako celek zraje Západočeské divadlo možná k ještě pronikavějším činům.

Zraje celý mladý soubor

Platí to o Jarmile Vlčkové (Runa), o Ivě Pattersonové (Živa), o Radmile Urbanové (Prija), a také o Michalu M. Markovi (dřevorubař Vratko) nebo o Jindřichovi Skopci (Přibina). Táhnou je zkušení členové souboru, jakými jsou Pavel Marek (král Stojmír), Eva Navrátilová (královna Nyola), Kamil Prachař (sluha Radovid), v jiných inscenacích i další.

Ani Petr Weigl nepoužil k slavnému filmu s Janem Třískou a Magdou Vašáryovou v titulních rolích (1970) úplnou partituru Sukova melodramatu. Prostřídal ji s dalšími mistrovými skladbami. Na hercích Západočeského divadla musím vyzvednout zejména způsob, jakým se vyrovnali s nároky zejména Sukových vícehlasů. Jejich píseň Ó mladosti..., zpívaná jako vrcholný bonbónek před spuštěnou oponou, se dostává až na samý práh bravurnosti. Zajisté i zásluhou hudebního dramaturga, mistra Vladimíra Franze...

Inscenace jako celek je nesmírně zdařilým pokusem o resuscitaci melodramatu. Zároveň je tato secesně-symbolistně-dekadentní inscenace klasickým protipólem moderního muzikálu Stanislava Moši a Petra Ulrycha, který se po MD Brno nově, a také zdařile, hraje v Divadle Příbram.

Západočeské divadlo Cheb - Julius Zeyer, Josef Suk: Radúz a Mahulena.

režie Věra Herajtová, dirigent František Drs a Mário Košík, dramaturgie Myra Bambušek, hudební dramaturgie Vladimír Franz, hudební spolupráce Eva Kůrková, scéna Tomáš Bambušek, kostýmy Marie Jirásková.