K dobru věci je třeba organizátorům přičíst fakt, že jednotlivá díla nejsou řazena chronologicky. Díky tomu vytvářejí hromadnou barevnou koláž, ze které velice často vyplouvají na povrch až humorně překvapivá spojení.

Například když vedle sebe návštěvník vidí obrovský černobílý plakát Karla Gotta a oranžovočerný plakát Plastic People Of The Universe s podtitulem Psychedelic Band Of Prague. Tady se zničehonic spojí oba póly tuzemské populární hudby v jeden mnohovýznamový celek.

Jako by návštěvník procházel nazpět svým životem

Návštěvník, který se o hudbu tohoto druhu nějakou měrou zajímá, zažívá na výstavě zvláštní pocit – jako by procházel nazpět svým životem. Vždyť hudební plakát je neodmyslitelnou součástí bytí téměř každého z nás. Vlaje na nárožích, dívá se na nás z výloh obchodů a v neposlední řadě nás doprovází i při konání velké potřeby coby výzdoba interiéru nejednoho WC. Je i vzpomínkou, člověk ho má často spojený s nějakou událostí nebo příběhem.

Druhou věcí, kterou si pozorovatel jednotlivých prací uvědomí, je, že se vlastně jedná o malá umělecká díla s výrazným výtvarným rukopisem často renomovaných grafiků (Haloun, Skalník), malířů (Kája Saudek) nebo fotografů (Jef Kratochvíl).

Normalizační plakáty mají neprovokativní fádní design tvořený obyčejnou fotkou skupiny a nápisem (najdou se i výjimky). Od 90. let minulého století se ale už tvůrci předhánějí v originalitě a nápaditosti. Za všechny můžeme jmenovat plakát skupiny Ztracené iluze, kde je vyobrazen ženský klín mezi dvěma stehny v národních barvách.

Celková koncepce pak evokuje státní vlajku. Jednoduché, leč úderné sdělení (což je vlastně pro jakýkoli reklamní předmět zásadní), které by bylo v totalitě nemožné. Výstava je tedy nejen retrospektivou jistého životního stylu, ale také sondou do vývoje naší společnosti.

Celkové hodnocení: 90 %