Nové album se jmenuje Reflections. Co reflektuje?

Myslím, že pocity v naší skupině. Po desce Cult jsme hodně koncertovali odehráli jsme snad sto padesát vystoupení. Byli jsme z toho hodně unavení a promítlo se to i do nálady ve skupině. Byla prachbídná. Málem jsme se rozpadli. Pak ale najednou přišla nová energie, nové nápady a s tím i dobrá tvůrčí atmosféra. Tu podle mě deska zachycuje.

A kromě toho?

Snažili jsme se, aby z desky byla cítit barevnost hudebního světa. V hudbě, stejně jako v přírodě, nejsou přece jen dvě barvy černá a bílá. Je jich celé spektrum. Mám rád heavy metal, vystudoval jsem klasickou hudbu, ale stejně tak si pustím i taneční desky. Líbí se mi například, co skládá Moby.

Co je pro vás v hudbě nejdůležitější?

Nálada a upřímnost.

Upřímnost v čem?

Upřímnost člověka k sobě samému. A hudebníka k fanouškům. Nemám rád, když se něco předstírá.

Pocházíte z Finska. Když se podíváte na filmy režiséra Aki Kaurismäkiho, všechny je spojuje silný pocit melancholie...

Kaurismäki zachycuje skvěle naši národní povahu. Jakoby netočil hrané filmy, ale dokumenty. Všimněte si jedné věci: v jeho filmech se mnoho nemluví, ale všichni přitom vědí, o co kráčí. Finové toho mnoho nenapovídají. Nejsme národ žvanilů.

V těch filmech se ale také hodně pije.

I to je přesně odpozorované. Já mám třeba hodně rád české pivo... (smích) Finové spolu mnoho nemluví, každý se hodně zaobírá sám sebou, tím, co se mu honí v hlavě. S tím souvisí i to, proč jsme tak melancholičtí. I když to není jediný důvod našich depresí.

Jaký je další?

To, že život na severu byl vždy velmi tvrdý. Až v tomhle století se lidem trochu ulehčil díky technice.

Kde osobně cítíte kořeny finské kultury?

Nikde jinde než v lese. Narozdíl od jiných evropských národů byli Finové vždy hodně izolovaní a úzce spojení s přírodou a příroda, to jsou hlavně lesy. Uprostřed lesa také bydlím ale do Helsinek to mám jen třicet kilometrů. Příroda mě při psaní hodně inspiruje a také v ní rád relaxuju.

Na cella hrajete s kapelou tvrdý rock. Tvrdíte, že vás zajímá taneční hudba, ale vím, že také Šostakovič nebo Dvořák. Co mají společného s heavy metalem?

Dvořák s ním společného mnoho nemá, protože to je spíše romantik. Ale u Šostakoviče nebo Bohuslava Martinů bychom společné rysy vážné a rockové hudby nalezly. Zejména v náladě a energii. Někdy to je neskutečný rachot.