Román makedonského autora Goce Smilevského Freudova sestra, který byl přeložen do 24 jazyků a obdržel Cenu Evropské unie, však tentokrát nezaměřuje reflektor zájmu na slavného lékaře.

Spisovatel líčí atmosféru Vídně na konci 20. století a v předvečer války očima té, která byla Freudovi nablízku a kterou nakonec nedovedl (společně s ostatními sestrami) ochránit před tragickým osudem Židů transportovaných do koncentračních táborů. Právě kapitolou, která líčí příjezd Freudovy sestry Adolfiny do Terezína a pak následný transport, kniha začíná. V okamžiku jisté smrti si hrdinka vybavuje vzpomínky na dětství a odtud se pak její vyprávění vydává po klikatých cestách paměti.

Vztah nebyl jednoduchý

Sigmund a Adolfina spolu neměli jednoduchý vztah. Tiché spiklenectví, které pojilo malou dívku s bratrem, přeťalo poznání anatomické odlišnosti. Adolfinu pak nechává autor trpce komentovat fakt, že Freud ve svém pojednání o ženské neúplnosti – závisti, kterou pociťuje žena vůči muži – nezohlednil nic ze společných vzpomínek, nic z pocitů a strachu své mladší sestry.

Postupně se román stává hlavně autonomní výpovědí o životě nešťastné ženy. Ačkoli Freudova figura ze scény na několik let mizí a objevuje se jen zřídka, prostupuje textem skrz své myšlenky, pojetí lidské duše. Adolfina byla bratrovi v autorových očích zdatnou intelektuální souputnicí, ačkoli jí nebylo umožněno, aby svůj potenciál rozvíjela tak, jak by mohla, pokud by se narodila nezmrzačená, tedy jako muž. Se Sigmundem vede jistý neustávající, byť přímo nevyjádřený dialog. O duševním zdraví, lidském údělu, o smrti.

Mnohem inspirativnější partnerkou v diskusi se však Adolfině nakonec stane jiná depresivní sestra jiného slavného muže, Klára Klimtová. Jejím bratrem je malíř Gustav Klimt.

Užívání si ticha

Obě ženy spolu stráví nějaký čas v psychiatrickém zařízení, a i když spolu mnoho fakticky nenamluví (jedna druhou v noci budí, aby si mlčky užily nenadálé ticho), dokáže ona a další pacienti Adolfinu naučit o lidské duši víc než chladný intelektualismus bratra Sigmunda.

Adolfina a Klára pak vyvolávají řadu otázek: Co vlastně víme o ženách, které stály za slavnými muži? Co když byly mnohem inspirativnější a profesně zdatnější? Nakolik dopomohly velikosti svých manželů, bratrů, otců? Držely se v pozadí dobrovolně, nebo jim byla tato role vymezena autoritářskými sklony těchto významných mužů?

Je snadné zabřednout po takových otázkách do sebedojímaní. Přesto se Smilevski rozumně drží dál od toho, aby Adolfininy myšlenky a postoje předkládal coby ženské, citlivé výjevy v protikladu k chladnému mužskému racionálnu. V jeho pojetí světa totiž nejsou muži a ženy dva citově a intelektuálně oddělené světy tak, jako tomu bylo v předválečné Vídni; obě pohlaví jsou Smilevského optikou jen ztracenci bloudícími v mlze, příliš hrdí na to, aby si podali pomocnou ruku.

Celkové hodnocení: 70 %