Veřejnost podepisuje petici proti jejímu rozhodnutí a to, že se až čtvrtý den po odvolání ředitele Černého objevily informace, že jej policie vyšetřuje kvůli majetkovým deliktům, na pověsti ministerstvu kultury rozhodně nepřidává. Mohlo by se to celé jevit jako zábavná fraška, kdyby neměla tragickou pachuť marasmu, do kterého jsme se od listopadu propadli, a kdyby nešlo o několik principiálních kotrmelců.

První z nich se jmenuje výběrové řízení. Ano, také jsem si oddechla, když ministerstvo zrušilo veřejný konkurz na ředitele Národního divadla, navíc bez jakéhokoli vymezení, protože jsem již mnohokrát zasedala ve výběrových řízeních, kam se přihlásili všichni, kdo měli právě „čas a mlíko“, jak praví starý židovský vtip.

Koneckonců to byl i případ posledního konkurzu na ředitele ND, v němž Ondřej Černý byl jednookým králem mezi slepými. Takže v uzavřeném výběrovém řízení, při němž se vytipovávají vhodné osobnosti schopné vést tak složitou instituci, jakou je ND, navíc v čase transformace pražské opery, není třeba hledat nic nepatřičného.

To naše české kdyby

Kdyby – a zase je tu to příslovečné české kdyby! – se paní ministryně z obrazovky nepochlubila, že už některé kandidáty na tuto funkci vytipované a dokonce oslovené mají. Upřímně doufám, že jen blafovala, protože osobnosti schopné ujmout se ředitelování Národního divadla uprostřed započaté sezóny prostě neexistují, přestože paní ministryně soudí, že nový ředitel by mohl být veřejnosti prezentován do konce roku, tedy za pouhé tři měsíce. A pokud by je vybírala ona nebo kdokoli z ministerských úředníků, tak je to samozřejmě z principu špatně.

Druhá věc, o kterou v první řadě jde, je ona nešťastná transformace pražské opery, s níž nepřišla ani Hanáková, a dokonce ani Jiří Besser, ale už jeho předchůdce Václav Riedlbauch, který byl jedním z mála ministrů-odborníků a který v této věci projevil jasnozřivost i odvahu.

Na opětovném sloučení dvou takřka totožných, nevyprofilovaných a podfinancovaných operních souborů není nic špatného a pro Státní operu Praha, ačkoli to její odboráři neradi slyší, je to dokonce jediná možná forma záchrany před úplným zrušením či „transformací“ třeba v lukrativní muzikálovou staggionu či ještě něco horšího.

Třeba nové vedení překvapí

Jenže i v „transformačním procesu“ (oblíbený slogan paní ministryně) selhalo opět ministerstvo, které pro něj zatím neudělalo jediný smysluplný krok. Třeba nás náměstek paní ministryně a nový pověřený ředitel ND Martin Sankot překvapí a na tiskové konferenci nějakou tu koncepci vytáhne z rukávu. Aspoň o té, s níž přichází do pražského Národního divadla, se vyjádřil jako o „velmi jasné a konkrétní“.