Zpěvačka, jejíž vlastní písničky určitě nejsou výrazně horší než coververze, tentokrát prezentuje pouze cizí materiál. Těžko říci, proč se tak rozhodla, mohl v tom hrát roli i tlak vydavatelů, ale to je čistá spekulace.

Na The Soul Sessions Volume 2 nešla po provařených hitech. Rozhodla se znovu vdechnout život stařičkým a hlavně málo známým skladbám britských a amerických umělců, kteří hrávali funk, soul a blues před čtyřiceti, padesáti lety. Labi Siffre, Ronald Dunbar, Linda Lewis nebo Eddie Floyd skutečně nepatří ke jménům, která bychom denně slýchali v médiích, to ovšem nic nemění na vysoké kvalitě vybraných skladeb.

Joss Stoneová

Joss Stone

FOTO: fotobanka Profimedia

Zralá a citlivá zpěvačka tu před našima očima a ušima vytahuje skryté poklady z dějin americké a britské „černé“ muziky a znovu je nabíjí nezměrnou energií svého průrazného hlasu, bluesově zakouřeného i nebezpečně ostrého ve výškách.

Pětadvacetiletá britská hvězda se ani v nejmenším nesnaží dodávat jim něco ze současnosti, vokály i aranže písní jasně zapadají do retro stylu. Takovou deskou sice rozhodně nezastínila to, co už dělala dříve, ale ani neklesla níže. Opět potvrdila, že má hlas i vkus a po smrti Amy Winehousové se stává (vedle Duffy) nejlepší kandidátkou na královnu britské retro vlny.

Celkové hodnocení: 80 %