Šli na to bezbranně. Do práce si ji totiž vzali profesionální vizážisti, maskéři, učitelé zpěvu, pohyboví poradci, snad i dentisti, požárníci a kominíci, kteří vydali mnoho sil na to, aby z nich malinkatou SuperStar udělali.

Možná se na to ale měli radši vykašlat. Každému totiž odebrali kus jeho osobnosti. Masky tvářící se jako zpěváci si takto jen zvykaly na showbyznys a třeba Stanislav Dolinek by měl zvážit, zda za příšerný klobouk naražený do čela nepodá na vizážistu trestní oznámení.

Snad by stačilo, kdyby si napříště vzal soutěžící do parády někdo, kdo je naučí mluvit. V neděli večer by pak nebyly slyšet holé věty a k tomu jako bonus telecí odpovědi typu: "Já nevím, to musejí rozhodnout diváci."

Zoufale chybí vtip

Bylo zcela pochopitelné, že mezi soutěžícími zavládla nervozita, jen pesimista však tušil, že se dostane i mezi porotce a moderátory.

Ti první byli nezdravě zdrženliví ve svých soudech. Jako by především chtěli obhájit to, že deset zpěváčků bez špetky charismatu do prvního čtvrtfinále vůbec pustili.

Moderátoři zase postrádali vtip a tah. Omezili se na rozplývání nad výkony soutěžících a snahu dát dohromady smysluplnou větu.

Bit byl i divák. Což o to, dospělý si na vyhlášení dvou postupujících do půl dvanácté počkal, nicméně takový páťák až osmák mohl mít problémy: ráno vstával do školy. Přitom právě on je tou hravou částí televizního národa, která esemesku pošle klidně pětkrát, protože "toho Patrika Jurdice" prostě zbožňuje.

A nejhorší zpráva nakonec. Když mezi soutěží a vyhlášením nevypnete televizi, budete nuceni i napříště přihlížet zoufalým nehereckým trápením protagonistů Tele Tele. Ona je to ale možná zpráva skvělá. Pokud totiž Česko hledá SuperStar přijme trochu živočišné energie a nadhledu (a čas ještě má), nebude mít v ten čas na Nově konkurenci.