Se dvěma tituly se na páté a šesté místo do tabulky probojoval Jan Hřebejk – s Pelíšky a Pupendem. Na třetím místě jsou pak Ženy v pokušení režiséra a scenáristy Jiřího Vejdělka.

Z nabídky letošních českých filmů to zatím nevypadá, že by na ty nejnavštěvovanější některý zaútočil, ačkoli čísla se do konce roku ještě mohou proměnit. Pokud jsou však diváci v záplavě letních titulů bezradní, určitě se vyplatí sáhnout po některém z hitů. Úspěšnost může jít totiž často ruku v ruce s kvalitou, jak ukazuje třeba příklad oscarového Kolji.

Počet diváků není metou umělecké tvorby

„Film je příliš nákladný útvar, aby ho autor mohl často s přispěním veřejných peněz vytvořit jen sám pro sebe,“ řekl Jan Svěrák Právu. „Ale počet diváků také nemůže být metou umělecké tvorby, protože to by se autor musel přizpůsobit masovému vkusu. Když dělám film, utvářím ho tak, jak mě to baví. Ale zároveň myslím i na diváka, jestli mu bude takový snímek připadat také zajímavý.“

Jiří Vejdělek má na věc podobný názor: „Filmový vypravěč bez obecenstva je jako člověk trpící samomluvou. Takový film nemá smysl. Konečným a nejlepším soudcem pro každé dílo bývá ale stejně čas.“

Filmy Kolja ani Ženy v pokušení nebyly ve své době kritikou nijak bezvýhradně kladně přijaty. Koljovi někteří vyčítali laciné dojímání, Vejdělkovu snímku podbízivost a obhroublost.

V souvislosti se scénáři Zdeňka Svěráka, podle nichž jeho syn Jan točí, se pak občas v médiích používá obrat „laskavý humor“, který postupem času získal jisté negativní zabarvení.

Režisér Svěrák s tím problém nemá: „Na laskavosti ani na humoru není nic, co by mi mohlo lézt na nervy. Můj táta je od přírody laskavý a je s ním sranda. A jeho scénáře jsou přesně takové. V čem vidíte problém?“

Jiřího Vejdělka zase označení „podbízivý“ nijak nepopouzí: „Když natáčím, lámu si hlavu s tím, aby byl příběh co nejlépe odvyprávěný, co nejsrozumitelnější. Když o mně někdo napíše, že jsem vytvořil nekomplikovaný film, je to přesně to, čeho jsem chtěl dosáhnout. A když kritik sáhne k přívlastku podbízivý, zdá se mi, že vlastně nenašel nic jiného, co by snímku mohl vytknout.“

Jsou diváci hloupí a bez vkusu?

Velkou chválu si u filmové kritiky nevysloužil ani Jan Hřebejk a podobně jsou na tom i další snímky z první desítky. Přesto třeba Vejdělek nemá rád podceňování diváka: „Jestli máme hledat kořeny krize české kinematografie, pak právě v tom, že diváci jsou často označováni jako hloupí a bez vkusu. Jestli byl český film něčím zvláštní, tak právě tou náklonností, kterou k němu chovalo tuzemské publikum. Snobské povyšování se na diváka je nebezpečné.“

Režisér Jan Svěrák pak vidí nedostatky tuzemské kinematografie hlavně ve způsobu financování. „Začalo to už rozpadem státního filmu, který byl jediným studiem v hollywoodském slova smyslu, jež mělo systém nejen na výrobu filmů, ale hlavně na profesionální vývoj látek a scénářů. Protože tento systém u nás přestal existovat, žil český film jaksi ze zkušeností těch, kteří pamatovali lepší časy, ale nutně za uplynulých dvacet let zplaněl.

Jsme jediná země v Evropě, která nepřispívá ze státního rozpočtu na vlastní kinematografii ani korunou. Filmaři mají sice Státní fond, ale jeho zdroje jsou omezené a vysychají. Je to, jako bychom zrušili podporu sportu a po dvaceti letech se divili, jak to, že nadšenci, kteří po zaměstnání chodí sportovat za barák, nepřivážejí olympijské medaile,“ říká.