Možná je základ maličko bláznivého děje v tom, že dům na Jakubském náměstí v Brně stojí na infernální půdě, totiž na veliké kostnici, která tam kdysi dávno byla. Jiří Šimáček přitom vypráví jednoduché osudy.

Osmdesátiletý Václav Brixi, majitel domu, který vlastní napůl s bratrem žijícím ve Švýcarsku, se rozhodne pronajmout jeho spodní část. Dostane se tak do kontaktu s Radimem Mikulou, jenž zrovna přišel o auto, protože muselo posloužit jako náhrada za dluhy. Takže jako „socka“ teď jezdí šalinou.

Zaměřuje se na bláznivý, zmatený svět

Šimáček hledí na bláznivý svět, kde vládne nevzdělanost, ale obchod čile frčí, na zmatený svět, kde každý žije spíš ve vlastní ulitě než ve společnosti s druhými. Autor má mimořádný dar humoru, schopnost vtipných poznámek na okraj jednání každé postavy. Dokáže mluvou a jazykem charakterizovat každou z nich.

Už ve své prvotině Snaživky (2009) si zvolil styl plný dialogů a vnitřních komentářů sledující brněnskou maloměšťáckou ženu, považující za tragédii deset deka váhy navíc. Za vidinou štěstí dokáže jít přes mrtvoly. Je to obraz, byť třeba pokřivený, dnešní reality. Takže Šimáček ve svém stylu i volbě optiky pokračuje.

Dívá se na podobný svět, plný zmatených lidí neschopných domluvy. Alespoň v literární podobě se mu lze zasmát. Humor přece znamená vědět víc.

Celkové hodnocení: 85 %