"Strašně se mi líbí, když hudba volně pulsuje, když jsou čitelné jednotlivé nástroje a když je v ní dostatek ticha," přiznává a v očích jí vzplane jiskřička lásky k ní.

Na krku nosí diktafon. Když kráčí městem nebo i řídí auto, nahrává si nápady, které pak doma zpracovává. Je velmi sdílná, nicméně soukromí tají jak před novináři, tak i před svými fanoušky, pro něž každý den na svých internetových stránkách píše deníček.

Řvala jsem u táboráku

"Hudba je něco, co vnímám od nejútlejšího věku," vzpomíná. "Věřím, že to tak bude až do konce mého života. Naši měli doma desky od Abby, Stevieho Wondera, Arethy Franklinové a podobných klasiků. Když odešli z bytu, skákala jsem a strašně do těch písniček hulákala. Neřešila jsem, jestli dobře nebo špatně. Bralo mě to."

Na základní škole ji kamarádka požádala, aby písničku od Whitney Houstonové, kterou právě broukala, zazpívala ještě jednou, protože to bylo krásné. Tehdy začala mít tušení, že to s jejím zpěvem nebude tragické.

"Když mi bylo asi deset, byla jsem na pionýrském táboře, kde jsme neustále zpívali u ohně a já tak řvala, že jsem třeba tři dny neměla hlas. Jeden vedoucí mi tehdy řekl, abych se učila hrát na nějaký nástroj a že bych měla jít na konzervatoř. Vykulila jsem na něho oči, já byla vždycky proti věcem, které mi ostatní vnucovali. Ten vedoucí měl ale samozřejmě pravdu."

Pro lidi začala zpívat a skládat až v sedmadvaceti. Dlouho jí scházela sebejistota, vnitřní přesvědčení, že to, co cítí jako báječné a ryzí, bude stejně dopadat na posluchače. Materiál na její první desku Colors In My Life vznikal čtyři roky.

"Musela jsem počkat na dobu, kdy mi dovolí nahrát desku podle mých představ. Nabídky jsem měla už od osmnácti let, ale všichni to brali jako byznys. Mluvili o tom, jak mě nafotí na titulní stránky časopisů, jak budu na billboardech, ale nikdo se mě nezeptal, jaké to album chci mít a proč to dělám tak, jak to dělám."

Trému už vůbec neznám

Ve slovenském hudebním zákulisí se začala pohybovat už v roce 1999. Nahrávala vokály pro Janu Kirschner i Daru Rolins, přitom učila angličtinu, tlumočila a překládala. Má na to živnostenský list, ale v posledních dvou letech ho nepoužívá. Ku vlastní potěše ji k tomu hudba nedává čas.

"V roce 2002 přišla soutěž Coca-Cola Popstar a moji přátelé mě do ní vysloveně dokopali. Vyhrála jsem ji a při finálovém koncertu jsem měla poprvé a naposledy v životě trému. Já jí normálně netrpím, což chápu jako strašnou drzost. Tenkrát jsem se ale vylekala toho, že ve finále byly celé kapely s dechovými sekcemi, které vypadaly strašně poctivě. Já tam přišla sama jen s takovým podkladem na cédéčku."

Když deska Colors In My Life vycházela, byla by bývala vděčná za to, kdyby ji zaregistrovalo dvě stě lidí. Za týden si ji ale koupila tisícovka, což byl šok. "Netušila jsem, že soul, který dělám, může oslovit tolik lidí. Kategoricky jsem se ale odmítala nechat vmanipulovat do kytarové hudby jenom proto, že to na Slovensku frčí. Když člověk dělá hudbu poctivě, je jedno, jestli nahrává lidovku, dechovku nebo jazz. Mám k pracantům obrovský respekt."

Davy a rámus nejsou pro mě

V mnoha ohledech svým přístupem k práci připomíná Janu Kirschner. Pojí ji s ní přátelství, často spolu chodívají na kávu a hovoří o zcela běžných věcech. Nevnímá ji jako konkurentku, z jejích úspěchů se raduje.

"Jsme povahově velmi odlišné. Já jsem spíš takový nebohémský typ. Nedokážu vést podobný způsob života, což je asi tím, že potřebuji disciplínu. Mám zranitelný hlas, takže mi nehrozí žádné bublinky, cigarety nebo alkohol. Muzikanti v kapele jsou ze mě zoufalí, protože oni se jdou po koncertu bavit a já jdu na hotel spát. Vyznávám spíš chatovou zábavu: klid, kytarky, zpěv. Kluby a diskotéky nejsou pro mě. Davy, rámus a muzika, která není podle mého gusta, mi vadí."

Do klubu ale bude muset. V květnu se v Praze odbudou semifinálové a finálové koncerty české části soutěže Coca-Cola Popstar a Misha je jedním z porotců. Třeba tam objeví svůj český vokální ekvivalent.