Pro "zlatou dobu" českého divadla 60. let znamená Smoček totéž co Václav Havel, Jiří Suchý nebo Otomar Krejča. 

Letos v lednu obdržel Smoček za svou dramatickou tvorbu Cenu Karla Čapka, kterou uděluje každé dva roky České centrum Mezinárodního PEN klubu a jejímiž nositeli jsou mj. Günter Grass, Arnošt Lustig, Josef Topol či Ludvík Vaculík.

Máte z ocenění radost?

Mám. Vážím si zejména toho, že mně tuto poctu udělil právě PEN klub, který sdružuje osobnosti, vyjadřující se psaním. Je to cena za literární výkon, ne za režírování v divadle. Moje hry i drobné prózy vznikaly od 50. až do začátku 70. let nejprve pro potěšení mé, případně pár mých přátel, bez ambicí na zveřejnění. O to se zasloužili jiní a moje věci pak byly uskutečněny na jevišti.

Ale po ruské invazi jsem byl jako autor normalizační moci negativně označen a od té doby celá dlouhá léta logicky vnímán jen jako divadelní režisér. A tak to i setrvačností zůstalo.

Sám upřednostňuji to, co jsem napsal. Psaní, i když ne soustavné, bylo pro mě vždycky nejspontánnějším způsobem vyjadřování. Už když byla na gymnáziu zadána jako úkol slohová práce, cítil jsem se jako ryba ve vodě.

Doma vás dlouho vnímali víc jako režiséra než autora. A co v cizině?

V zahraničí to bylo právě naopak. Nutno podotknout, že moje první hry, poté co byly inscenovány doma, vzbudily v 60. letech poměrně značný zájem překladatelů, a tak se začaly hrát i v jiných zemích, případně tam vyšly tiskem. Venku jsem byl především dramatik, který také režíruje. 

Která z vašich her se venku hraje nejvíce?

Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho.

Dá se její vytříbená čeština vůbec přeložit?

Myslím, že dá. I když jsem kvalitu překladu do určité míry schopen posoudit jen v angličtině, částečně v němčině, ale třeba už ne v italštině a v takové finštině nebo maďarštině nemám o úrovni překladu nejmenší potuchy.

Ale když je vám dopřáno vidět představení vaší hry v jazyce, kterému vůbec nerozumíte, pak můžete usuzovat z určitých míst v textu, z reakcí diváků, že to podstatné překlad obsahuje, že se opravdu hraje v zásadě to, co jste chtěl vyjádřit, a zároveň se dostaví šťastný pocit, že vaše dílko působí divákům i hercům dokonce v rozpětí mnoha let radost. A to přináší uspokojení.

Jakou literaturu jste četl v době dospívání, kdy je člověk nejvnímavější a nejotevřenější vlivu jiných autorit?

Doba, na niž se ptáte, byla doba poúnorová, jejíž oficiálně fedrovaná literatura mi nic pravdivého neříkala. Četl jsem hlavně to, co bylo doma v naší knihovně. Byla to poměrně bohatá knihovna, ale ve svém věku jsem měl jiné zájmy, takže jsem četl velmi málo.

Když už, tak jsem hltal především Karla Čapka. Byl strhující, léta se mi zdálo, že není nikdo lepší než on, zdál se mi být nejdokonalejší, nejčtivější, nejmodernější, prostě nedostižný, tak nádherně český. A geniální nápady jeho divadelních her se mi zdály nepřekonatelné.

Později se váš vztah k Čapkovi změnil?

Do jisté míry ano. Jak člověk dospívá, dopadají na něj i jiné aspekty života, kterým se Čapek podle mě vyhýbal. On se nechtěl ponořit nikdy až na dno jako třeba Beckett nebo Camus. Mířil vždy vzhůru, zpátky k hladině, kde prosvítal aspoň nějaký paprsek naděje. Ovšem pravda je, že po naději žízníme doopravdy všichni.

K některým Čapkovým prózám se stále rád vracím - třeba ke skvostným Povídkám z jedné a druhé kapsy, k nedokončenému románu Život a dílo skladatele Foltýna, k Válce s mloky.

Tady se Čapek odvažuje dál. Často mě napadá, jak by asi psal, kdyby jeho úsilí neskončilo předčasnou smrtí, na které se zřejmě podepsal Mnichov a sprosté štvanice doby, namířené zejména proti němu.

Ve vašich textech nacházím často téma agresivity zaobalené do bodrosti. Je to odraz doby, v nichž jste je psal?

Tu bodrost si neuvědomuji. Pokud je to tak, pak je to spíš podvědomé. Já osobně jako autor jsem tím nejméně povolaným, kdo k tomu chce něco říci. Záměrně si některé věci neujasňuji a nepojmenovávám. Když píšete, jednají postavy do značné míry samy a vy to vlastně jen zaznamenáváte. Ale neplatí to vždycky, jen většinou.

Měl jste v dětství rád divadlo?

Kromě loutkového ani ne tak divadlo samo jako různé jeho projevy v běžném životě. Třeba jsme se strašně se sestrou báli zjevu Mikuláše v bílém a škrabošce na obličeji, přestože jsme viděli, že mu bílou komží čouhají polobotky od Bati, a přestože nám ani on ani černočervený čert nikdy nic neudělali, báli jsme se moc a v podstatě rádi.

Jinak jsem do svých sedmi let v kostele v Týně nad Vltavou rád ministroval, protože jsem se stával součástí obřadu, který měl i své diváky, před nimiž mi dělalo dobře se předvádět. Taky prvek divadla.

Ale do plzeňského divadla jsem moc nechodil, i když moji dětští kamarádi hráli nebo statovali v dopoledních pohádkách. Toužil jsem taky statovat, ale nikterak vášnivě. Ostatně pokus o statování nevyšel, otec nechtěl, abych se někde toulal.

Chtěl jste být hercem?

To ano. Musím říct, že jsem nemohl chtít být režisérem, protože jsem nechápal, co to ta režie vlastně je. Tušil jsem to ve filmu, ale v divadle? Pořád se mi do toho pletla vzpomínka na krabici od doutníků, kterou měla babička a na které byl nápis Československá tabáková režie, jen mi nebylo jasné, jak to souvisí s divadlem. Jako dítě i gymnazista jsem byl komediant třídy, uměl jsem kdekoho napodobovat. Ale chtěl jsem studovat přírodní vědy, biologii nebo chemii.

Když se blížila maturita, probudil se ve mně zájem o divadlo, i když ani v té době jsem do divadla moc nechodil. Bavilo mě kašírovat a dělat loutky. Kvůli zkouškám na pražskou DAMU jsem si koupil Stanislavského knihy a svou falešnou představu o pravdivém herectví jsem předvedl zkouškové komisi. Ta se shodla, že k herectví nemám vlohy, ale protože jsem ji předtím zaujal vypravováním o osvobození Plzně americkou armádou, usoudili, že mám obrazové vidění, a doporučili mi, abych zkusil režii.

U zkoušek jsem obdržel ty nejlepší známky a začal tedy studovat režii. Součástí výuky bylo i ono herectví. A když jsem se časem uvolnil, ukázalo se, že i s mými hereckými vlohami to není beznadějné. A nakonec v DISKu jsem si pak zahrál i docela velké role.

Nemrzí vás, že jste se hercem nestal, ale režisérem a dramatikem?

Nemrzí. Ambice hrát divadlo dávno zanikla. Vždy jsem chtěl psát a po založení Činoherního klubu tam režírovat svoje věci. Normalizace ze mě udělala režiséra i jiných než jen svých textů. Nelituji toho. Jako dramatik jsem po desetiletí "žil" na jevištích v cizině.

Ale kdyby se 21. srpna 1968 nestalo to, co se stalo, určitě bych převážně psal. Režie a divadelní inscenace jsou pomíjivé záležitosti, po čase se rozplynou, kdežto to, co napíšete, vám zůstane a můžete se k tomu kdykoli vracet.

Co očekáváte od divadla jako divák?

Zážitek. Když jdu do divadla jako divák, snažím se oprostit od své profese. Čím je představení lepší a silnější, tím víc zapomínám na to, že se sám divadlem zabývám. Zmocňuje se mě síla zážitku, sdělení, setkání lidí v hledišti s těmi na jevišti, kteří jim předvádějí jejich svět.

Na divadle mě jako diváka i tvůrce vzrušuje i to, že se v něm člověk setkává s širokým záběrem lidí a osudů, jakou by mu jiná volba neumožnila. Divadlo je celý svět. A ještě něco navíc.

Ještě něco navíc... Když čtu vaše hry, mám pocit, že lidi v nich obklopuje tajemství, nebezpečí, cosi, co je přesahuje...

Vždycky jsem nějak věděl, že svět není jenom z lidí, že život je všechno, co žije. Lidé jsou jen součástí velice komplikovaného světa, v němž probíhají úžasné procesy života, které my sice většinou nevnímáme, ale které se opravdu dějí a my jsme toho všeho jen jednou, byť i výraznou součástí. To je i téma velké části mých her.

Za velké omezení pokládám, chce-li člověk být vymezován nebo je nucen se vymezovat výhradně politicky. Němci vnímali kdysi mou hru Bludiště jako obraz života za berlínskou zdí. Ale to je jen jeden, povrchní pohled na tuto hru. Mohu říci, že jsem berlínskou zeď vůbec neměl na mysli. Ale tak to chodí.

Jste velmi vytížený režisér. Co byste rád napsal, když vám to čas dovolí?

Po listopadu 1989 jsem napsal jednu novou věc - pásmo k 50. výročí osvobození Plzně americkou armádou "Nejlepší den", které jsem v plzeňském divadle i sám režíroval. Já tomu neříkám hra, i když někteří kolegové to za hru pokládají.

Z písemné předlohy zbylo mnoho materiálu, který se do představení nevešel. Dostal jsem nabídku, abych z toho ze všeho udělal prozaickou knihu. Tak to bych udělal rád. Jenže k tomu je zapotřebí mnoho času a energie, takže při mém režírování sotva. Sám jsem zvědav, jestli aspoň něco stačím uskutečnit.