Článek
Příběh Něžnosti je velice jednoduchý, skoro by se dalo říct banální, jenže v literatuře nejde o shrnutí děje, o jakýsi „stručný obsah“. Skutečná hodnota Něžnosti tkví v hravém, radostném stylu a dobře zvládnuté psychologii postav.
Hlavní postava, krásná Francouzka Nathalie, se seznámí s mužem, s nímž si skvěle rozumí a těší se na rodinný život, jenže jednoho dne manžel zcela nečekaně zemře. Nathalie utrpí takový šok, že vůbec nechápe, co se životem dál dělat. Dlouho se zcela vyhýbá lidskému kontaktu, schovává se za svou práci a unaveně přitom odmítá návrhy ze strany svého ženatého šéfa.
Když už se zdá, že z toho začíná bláznit, v kanceláři bez přemýšlení políbí neohrabaného švédského podivína Markuse. Ten to vyhodnotí jako znamení životní lásky, ale Nathalie ani sama nechápe, proč to udělala. Po několika trapných setkáních se překvapivě ukáže, že spolu můžou navázat jakýsi vztah. Markus je ze začátku šťastný, bohužel se ale na základě svých zkušeností domnívá, že s tak krásnou ženou prostě nemůže chodit, propadne panice a z jednoho rande doslova uteče. Tím samozřejmě děj zdaleka nekončí...
Hluboký ponor a humor
Foenkinosovi se podařil hluboký ponor do zmatených duší svých postav, psychologicky velmi věrohodných. S gustem se pitvá v někdy tak bizarní a úsměvné lidské komunikaci, která je plná nedorozumění.
Každá z postav má své předpoklady o světě a bolístky z dětství. Kvůli tomu se nedokážou navzájem pochopit, jejich činy tak mohou zvenku vypadat skoro jako groteska. V povrchní legraci se to však nezvrhne.
Autor používá vševědoucího vypravěče, aby mohl s jemnou ironií vysvětlovat a komentovat právě probíhající dialogy a duševní pochody hrdinů. Text navíc oplývá až dětskou hravostí. Velmi lehce přeskakuje z témat smrtelně vážných k rozkošným pitominkám. Třeba když Markus začíná váhat, jestli jít s Nathalií na večeři, vymýšlí si výmluvy takto: „Právě mi zemřela maminka. Ne, to je přehnané, přitažené za vlasy. A moc Camusovské. Camus se k odřeknutí nehodí. Sartre, o moc lepší. Dnes večer nemohu přijít, pochopte, peklo jsou ti druzí.“
Foenkinos příběh šperkuje, možná až příliš často, různými vložkami - místy očekávatelnými a pro děj podstatnými (seznam Nathaliiných nejoblíbenějších knih), někdy velmi zábavnými (seznam alb Johna Lennona, které by vydal, kdyby neumřel - tituly jako "Still Yoko" a "Soundtrack Titanic") a někdy už spíše divnými.
Foenkinosovi se podařilo napsat knihu inteligentně romantickou, určenou hlavně pro čtenářky, ale ne pro typické čtenářky červené knihovny. Jeho dialogy připomínají třeba scénáře Woodyho Allena, který psal a pořád píše podobně humorně o tom, že se sotva dokážeme vyznat v sobě, natož abychom viděli do někoho druhého.