Jaká je cena člověka – s tímto bolestně provokativním názvem vyšlo díky nakladatelství Ikar 654 stran autentického svědectví a vlastních ilustračních kreseb Jevfrosinije Kersnovské (1907– 1994), po otci z polského šlechtického rodu. Po připojení Besarábie k SSSR v roce 1940 byla vyhnána z rodinného statku a začala křížová cesta po mnoha táborech nucených prací.

Nijak složité vyprávění ukazuje život v táborech. Odhodlala se k útěku a po zatčení byla obviněna z rozvracení zřízení a odsouzena k trestu smrti, změněnému na deset let nápravného tábora. Pracovala pak jako střelmistr v dole a byla neustále pod špiclujícím dohledem KGB.

Všechno se může opakovat

Po odchodu do důchodu si vymohla příjezd maminky z Rumunska, o kterou se starala až do smrti. Rozsáhlým dílem si splnila přání. Věděla, že brzy odejdou poslední svědkové a lidé nebudou ochotni uvěřit, že se vše událo. „Všechno se může opakovat! A je lépe vidět nebezpečí než jít se zavázanýma očima,“ končí mimořádně působivou a výmluvnou práci.

Varlam Šalamov (1907–1982) je autorem sbírky Kolymské povídky, které v rozsahu 256 stran vydalo jako první svazek souborného díla nakladatelství GplusG.
Prvně byl odsouzen ke třem rokům v táboře na Severním Uralu za to, že se v roce 1929 podílel na protistalinské demonstraci, a za rozšiřování Leninovy závěti, v níž nedoporučoval, aby se prvním mužem komunistické strany i státu po jeho smrti stal Stalin.

Kolymské povídky

Kolymské povídky

FOTO: archiv nakladatelství

Po návratu z lágru pracoval jako novinář, ale do gulagu na Kolymě byl poslán na pět let po roce 1937 jako „nepřítel lidu“. V roce 1943 následoval další trest za to, že emigrovavšího Ivana Bunina označil za ruského klasika. Bylo to hodnoceno jako „protisovětská propaganda a agitace“. Do Moskvy se vrátil na tři dny po roce 1953, až do rehabilitace v roce 1956 pracoval nedaleko Moskvy. Poprvé ho u nás představil v roce 1995 Sergej Machonin. Ze šesti souborů vybral reprezentativní vzorek literárního odkazu těžce zkoušeného muže. Nyní se ke čtenáři dostane celé dílo, které začalo vycházet v ruských exilových časopisech v letech 1966 až 1976.

Šalamov přiznává, že se k psaní vzpomínkových povídek dostal s odstupem. Stvořil však působivé střípky situací a událostí skládajících se do většího obrazu, vystihujícího krutost pracovních táborů.

Jejich absurditu snad nejvíce vystihuje okamžik, kdy jsou propuštěni všichni vězňové, kteří se dostali do tábora z rozhodnutí jistého kapitána Rebrova. Ten byl později sám zatčen.

Celkové hodnocení: Kersnovskaja: 95% - Šalamov: 90%