Má českou manželku Marcelu Salivarovou Bideau, která režíruje jeho literární vystoupení. Jedno z nich měl 4. března v Praze, další následující den v Hradci Králové, četl úryvky z tvorby švýcarského spisovatele Nicolase Bouviera. 

Co vás na knihách Nicolase Bouviera, z nichž jste předčítal českému publiku, zaujalo?

On byl celoživotním cestovatelem. Začal jako kdysi já, odjel ze Ženevy do Paříže a snažil se tam zapojit do uměleckého života. Ale zatímco já jsem se s tím spokojil, pro mě Paříž znamenala jistou mez, vrchol, chcete-li, on žádnou takovou hranici neměl, celý život procestoval, aniž by se někde usadil.

Cesta je svým způsobem výzvou, nikdy předem nevíte, jak může nakonec dopadnout. Když si vezmete na záda batoh, seberete se a jen tak si zmizíte, netušíte, jestli se někde na druhém konci světa nedostanete do těžkostí, jestli se neocitnete opuštěn uprostřed neznámé země, jejímuž jazyku ani zbla nerozumíte. Já jsem takhle žít nedovedl, měl jsem z toho strach. Ale on nikdy. Chtěl stále někam pokračovat, vymanit se z té švýcarské uzavřenosti, hledal a zároveň před něčím utíkal. 

A jak vy dnes cestujete?

Luxusně, zásadně první třídou, ubytuji se v nejlepším "americkém" hotelu. Za dva dny jsem sice otráven a hned bych se stěhoval do toho nejobyčejnějšího penziónu v okolí. Ale potřebuju pohodlí, ačkoliv si zároveň tohle měšťáctví vyčítám a říkám si, že bych měl vzít ten batoh a vydat se do Argentiny. Třeba přejít Andy. Jenže od patnácti let jsem měl v životě jedinou touhu, stát se hercem. Dnes lituji, že jsem tehdy více necestoval a zároveň nepsal. Psaní i cestování spolu nějak souvisí, jsou to jedny z těch nejkrásnějších věcí na světě. 

Ve filmu Tenkrát Raoula Ruize, který jsme mohli vidět i v Česku, jste hrál švýcarského policistu, jenž odmítá vyšetřovat podezřelé mizení osob. Místo toho čeká a říká, že člověk se hlavně nesmí v životě unáhlit a že úplně nejlepší je raději nic nedělat.

Ruiz umí velmi přesně vystihnout průměrné švýcarství, typického Švýcara, který je - jako já v tom filmu - zbabělý, který nerad přijímá rozhodnutí a nedotahuje věci do konce. Raději čeká a váhá, takzvaně hledá rovnováhu.

To se například ukázalo, když praskla aféra s židovským majetkem ve švýcarských bankách. Řeklo se: Nebudeme nic dělat a počkáme, ono se už uvidí.

Stejně uvažují Švýcaři nad případným vstupem do EU. Bojí se učinit zásadní rozhodnutí, a proto vyčkávají, zůstávají stranou, jako vždy neutrální, ačkoliv to zřejmě bude pro ně mít dalekosáhlé následky.

Také mezi sebe obtížně přijímají někoho cizího. Vzal jsem si Češku, a když se za mnou přestěhovala, trvalo jí dlouho, než si zvykla. Než ji okolí přijalo.

Tuhle uzavřenost vám mohu demonstrovat i na jednom výstižném rčení, které máme: Pít po Švýcarsku. To znamená pro sebe nebo o samotě. Na druhou stranu jistá uzavřenost a pasivita náleží i českému charakteru, jak jsem jej poznal. Když sem přijeli Rusové v tancích, Češi vyměňovali cedule s názvy ulic a silniční ukazatele. Ale tím to končilo, jen čekali, co bude. Předtím třeba v Maďarsku sahali lidi po flintách.