Neměli jste na Borneu ponorkovou nemoc? Přece jen je v kapele sedm mužů…

Hrajeme spolu už třináct let, takže případné třecí plochy se zjemnily časem. Sestava je od doby vzniku stále stejná, dostali jsme se do stavu, kdy spolu vycházíme bez problémů. Také mezi sebou, kromě naší manažerky Hany Vojtěchové, nemáme žádnou ženu. Dokážete si představit ženskou mezi sedmi chlapy? Absenci dívčího elementu řešíme tím, že si interpretky zveme často jako hosty.

Je pro kapelu, která se orientuje na world music, důležité mít zkušenosti ze zahraničí?

Je důležité sledovat, jak se hudba vyvíjí jinde. Hraní po festivalech je také výborné v tom, že si naposloucháte nové nápady a styly. Rozšiřujete si tak přehled. Často se rovněž stává, že když se místním muzikantům zalíbíte, pozvou vás ke společné spolupráci. Na Borneu byla v tomhle ohledu geniální atmosféra. Scházeli jsme se po večerech a jen tak hráli. Je také pravda, že jsme byli ubytováni v hotelu, odkud se nedalo jít nikam jinam než na festival, a všechny večírky se konaly přímo tam.

Jak se díváte na současnou českou world music?

Trochu se zakukluje, nevyvíjí se tak rychle, jak by mohla. Spousta muzikantů bere ethno motivy jen jako ozvláštnění svých skladeb. My jsme se od začátku snažili být jiní hned v několika ohledech. Nemáme žádného zahraničního zpěváka, který by nám dodal „exotický zvuk“. Hrajeme po svém a nesázíme na elektroniku. Elektrické kytary sice zvládneme, ale nakonec jsme přišli na to, že se k nám moc nehodí. Nepředstíráme, že jsme etnografové, proto se opíráme o fiktivní legendu o jednonohém lidu Čanki, jehož jazykem zpíváme. Je to celkem spravedlivé, protože nám pak nerozumí nikdo na světě, ať už hrajeme kdekoli.

Zkoušeli jste zpívat česky?

Zkoušeli. Znělo to hrozně!

Ve svém oboru jste toho už dokázali poměrně hodně, kam byste se ještě chtěli hudebně ubírat?

Původně jsme vznikli jako projekt bez ambicí a toho se držíme pořád. Nehrajeme mainstream, a tak si můžeme nechat zdát o tom, že bychom se hudbou uživili. Všichni máme normální zaměstnání, hudbu děláme ve volném čase. V otázce budoucnosti jsme tak trochu fatalisti, takže necháváme věci plynout. Co se má stát, se stane.