Skuteční obvinění se cítili  poškozeni, žádali omluvu, zastavení filmu. Soud v obnoveném líčení jejich vinu potvrdil, obhájci se odvolali. Film vstupuje do kin s výrazným upozorněním, že jde o příběh, pouze motivovaný skutečným zločinem.

Praha dnešních dnů. Skupina mladých lidí tančí bolero. Vášnivý tanec jakoby předznamenával události, které roztočí kola nespoutanosti, v jejichž víru se po předchozím utrpení zastaví srdce oběti. Také srdce vrahů budou v tu chvíli - i do budoucna - naprosto chladná, jakkoliv dál klidně tlučou v rytmu té jediné cynické věty, kterou jeden z nich použije na svou obhajobu: "sama si o to řekla"!

Film, jenž neví, čím chtěl být

Stala se tedy vražda, je třeba najít, usvědčit a potrestat vrahy. Scenáristka Markéta Zinnerová napsala scénář, podle něhož režisér a kameraman František A. Brabec natočil film s chvályhodným úmyslem oživit tradici českého detektivního žánru. Problém celého projektu však spočívá v tom, že není tak docela jasné, co chtěl vlastně natočit.

V detektivce se stane vražda, načež divák sleduje pátrání a vyšetřování zločinu až k jeho objasnění. Jsou přitom dvě varianty - buď předem ví nebo neví, kdo je vrah. V Boleru se však stane vražda, ale diváci jsou o mnohem víc než jeden krok napřed před vyšetřovateli.

Ti ještě nevědí ani to, že je pohřešovaná dívka mrtvá, a diváci už vědí prakticky vše: znají i vrahy, jejich rodiče a zázemí, ale zůstávají v tom sami: policisté nepostoupí drtivou většinu filmu ani o krůček dál a i když nakonec vrahy zatknou, pocit neukončenosti zůstává.

A tak sledujeme vyšetřování podezřelých a svědků, o nichž víme, že s případem nemají nic společného a jejichž výslechy k ničemu nevedou. (To, že jediný z nich je klíčem k celému případu, je ze způsobu ztvárnění oné scény sice jasné i nejhloupějšímu v sále, ale vyšetřovatel nesmyslně nepozná nic).

Sledujeme doličný předmět, který do příběhu vstoupí, "tváří se důležitě", ale po čase zase zmizí aniž by měl na děj jakýkoliv vliv. A tak by bylo možné pokračovat - detektivka to zkrátka není, protože v jejím ději neexistuje pro diváky prakticky žádná otázka a tudíž ani napětí.

Přání otcem myšlenky?

Dalším tušeným záměrem je psychologický film o (ne)odpovědnosti. Už zahlcení filmu postavami respektive naprosto banálně načrtnutými figurkami však jakoukoliv psychologickou prokreslenost znemožnilo. Počínaje nesmyslným množstvím vyšetřovatelů, mezi nimiž si o soustředěný důraz doslova křičela trojice, hraná - vesměs výborně - Martinem Stropnickým, Janem Potměšilem a Janem Kačerem. To mohl být tým! Nebýt ovšem dvou mladých, kteří jednak na nic nepřišli, jednak působí chvílemi jako karikatury.

Totéž lze říci i o rodinách vrahů - dokonale by stačila ta, v níž otce hraje Jiří Bartoška a syna David Kraus - další jsou jen zbytečným a opět jako karikatura působícím (Alois Švehlík v roli obstarožního motorkáře!) klišovitým zobrazením současných bohatých a mocných.

Což souvisí s poslední možnou variantou filmu - na základní zápletce vystavět drama o stavu části společnosti. Tuto variantu naznačil v závěrečné větě Martin Stropnický, když řekl, že "v průběhu vyšetřování docházelo k ovlivňování svědků, vyhrožování vyšetřovatelům, dokonce k pokusům o korupci". To mohlo být drama, to jsme chtěli vidět!, chce se zvolat. Jenže nic takového ve filmu není.

Staré známé pravdy v kumštu

Zbývá tedy fakt, že výborný kameraman František A. Brabec si hezky pohrál s kamerou. S barvami a světlem, s Janem Potměšilem na mostě i s titulním bolerem v tanečním sále, (obojí pohříchu rovněž nemá ve filmu jiný význam než přerušování chatrného děje). Zbývá i několik velmi dobrých hereckých výkonů (na Bartoškově je patrné i autorství dialogů, které kvalitou výrazně ční nad ostatními) nejen zmíněných herců, ale i několika mladých - Anny Polívkové a Davida Krause především.

Méně se dařilo například Martě Vančurové a Vlastimilu Harapesovi, kteří si tu po letech zopakovali dvojici rodičů, jimž zemřelo dítě, ale kdeže Den pro mou lásku a loňské sněhy jsou.

Výsledek Bolera tak nakonec jedině znovu přesvědčuje o několika známých věcech: že pokud film nemá základ v dobrém scénáři, mnoho se udělat nedá, že vyprávět filmovými prostředky příběh je věc obtížná a nahradit tuto schopnost sebekrásnější kamerou nestačí. 

Bolero, ČR 2003 Režie a kamera: František A. Brabec, Scénář: Markéta Zinnerová, Hrají: Martin Stropnický, Jan Kačer, Jan Potměšil, Barbora Seidlová, Alois Švehlík, Anna Polívková, David Kraus, Jiří Bartoška a další.