V roce 2005 vyšel první díl trilogie Lužanská mše a po sedmi letech se závěrečným dílem uzavírá jedinečný umělecký projekt. Není jednoduché vyprávět osudy reálné postavy, navíc obklopené tolika zajímavými osobnostmi. Autorce, která musela absolvovat mimořádně rozsáhlé přípravné práce, pomohl nakonec Hlávka sám.

Jeho vlasteneckým heslem bylo: „Nikoli výlučnost, ale osobitá harmonie s celkem.“ Ovšem jeho skromnost, až pedantická šetřivost, podobně jako záhadné ochrnutí a opět nalezená schopnost chodit pomáhaly vytvořit životný obraz člověka, který má klady i zápory.

Oženil se s velkou láskou, Marinkou Čermákovou, která zemřela na tuberkulózu. Po její smrti si vzal dceru dvorního rady, rytíře Matěje Havelky, vzdělanou, znalou řečí. Skvěle zpívala, Antonín Dvořák pro ni některé své skladby upravil. Hlávku a jeho ženu v Lužanech navštěvovali Vrchlický, Sládek, Zeyer. Druhé manželství však už tak šťastné nebylo.

Obdivuhodné je architektonické i stavební dílo, které Hlávka zanechal. Jen za prvních deset let stavitelské činnosti projektoval a vystavěl po celém rakouskouherském mocnářství na 140 staveb, mezi nimi Velkou vídeňskou operu, řecko-pravoslavnou biskupskou rezidenci v Černovcích na Ukrajině, Zemskou porodnici v Praze, sloužící dodnes.

Příběhy lidí

Založil Českou akademii věd se vkladem 200 tisíc zlatých, stejnou částku dal na založení Národohospodářského ústavu. Velké příspěvky věnoval na České universitní a České technické nadání, na zřízení a podporu dalších institucí a nakonec založil Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, které přežilo všechny ekonomické transformace 20. století. Díky těmto aktivitám se děj románu přesunul i do nejvyšších pater zemské politiky.

Stýblové se podařilo vystavět příběhy, v nichž hlavní nebyly stavby, ale lidé kolem nich, včetně studentů, jimž se Hlávka později věnoval. Mezi jeho „rytíře“, jak se říkalo stipendistům, patřil i manžel Stýblové. Jak přiznala, byl to jeden z důvodů, proč se pustila do nelehké práce.

Autorka psychologických románů Mne soudila noc, Nenávidím amiluji či Nevěra, včetně knihy Skalpel, prosím, sloužící jako předloha k úspěšnému filmu Jiřího Svobody, si síly vytvořit rozsáhlejší dílo vyzkoušela tetralogií z lékařského prostředí Most přes řeku Léthé, Most sebevrahů, Most aeskulapů a Ondino prokletí. Tu vydala v letech 1997 až 2003.

V té době už pracovala na tomto projektu. Zjistila, že zvládne obraz desítek postav.
Na hrobce v Přešticích je pod Hlávkovým jménem napsáno Bohatýr ducha a práce. Stýblová mu vystavěla neméně trvalý pomník. Nebylo náhodou, že už tři díly byly předloni oceněny Akademií literatury české.

Celkové hodnocení 95 %