Hlavní obsah

Kapela Bush v Praze představí své nové album

Právo, Šárka Hellerová, Jaroslav Špulák

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Britští Bush představí 22. srpna album The Sea of Memories v Praze. Právu o tom poskytli rozhovor a zpěvák Gavin Rossdale řekl: "Když jsem plánoval další sólovku, měl jsem najednou pocit, že to nemám pod kontrolou. Nebyl jsem to já, kdo se svobodně rozhodoval."

Foto: archiv kapely

Bush vystoupí 22. srpna v pražském Lucerna Music Baru. Zleva Robin Goodridge (bicí), Chris Traynor (kytara), Corey Britz (baskytara) a Gavin Rossdale (zpěv, kytara).

Článek

Před dvěma lety jste se po osmileté pauze rozhodli s kapelou Bush na hudební scénu vrátit. Co vás k tomu vedlo?

Bylo to proto, že jsem trpěl nespavostí a měl jsem depresi. Má kapela mi velmi chyběla, stýskalo se mi. Tak jsem se rozhodl to napravit a znovu s Bush hrát. Původně mi nešlo o desku, protože jsem nevěděl, jestli se podaří kapelu probudit ze spánku, jestli bude žít. Byl to zpočátku jen pokus, chtěl jsem ukojit svou zvědavost.

Proč jste se v roce 2002 rozešli? Měli jste tehdy renomé.

Vlastně nemám ponětí. Asi proto, že jsme začali trochu stagnovat, ztratili jsme se. Náš kytarista Nigel Pulsford chtěl být víc doma, protože mu utíkalo dětství jeho potomků. My ostatní jsme se pak angažovali v různých projektech, abychom využili svou kreativní energii. Kolem roku 2006 jsem chtěl, aby se Bush dali znovu dohromady, ale Nigel to odmítl. Následně jsem nahrál sólové album WANDERlust, které ale vzniklo jen proto, že jsem v tu dobu nemohl mít kapelu, kterou jsem chtěl.

Když jsem plánoval další sólovku, měl jsem najednou pocit, že to nemám pod kontrolou. Nebyl jsem to já, kdo se svobodně rozhodoval. Ptal jsem se sám sebe, proč neřídím svou vlastní kariéru? A rozhodl jsem se ji řídit. A tak jsem dal znovu dohromady Bush a jsme tady. A máme úspěch, musím bojovat o každých pět minut, které chci strávit doma.

Takže jste rád, že jste zpět na scéně...

Bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě. Hned po tom, že jsem požádal o ruku svou ženu, zpěvačku Gwen Stefani.

V současné sestavě Bush není kromě Nigela Pulsforda ani původní baskytarista Dave Parsons. Chybí vám na turné?

Ani ne. Já je mám moc rád, i kdybychom se už nikdy neměli vidět, budou pro mě jako bratři. Ale žiju přítomností. Člověk se může pitvat v minulosti, nebo mít obavy z budoucnosti, ale nemá to cenu, protože všechno se děje v přítomném okamžiku. Upřímně řečeno, když jsem byl sólista, oblíbil jsem si své muzikanty, baskytaristu Coreyho Britze a kytaristu Chrise Traynora, natolik, že když jsem chtěl dát dohromady Bush, říkal jsem si, co s nimi bude. Měl jsem pocit, že jsem za ně zodpovědný. Když Dave s Nigelem odmítli pokračovat, bylo to snadné rozhodování. Nemusel jsem řešit dlouhé telefonáty a cítit se provinile.

Na počátku devadesátých let jste byli tiskem označeni jako britská odpověď na Nirvanu. Vnímali jste tak tehdy svou tvorbu?

Pokud vás přirovnají k takové kapele, je to zpočátku lichotka. Nirvana nám byla velkou inspirací. Ale později, když něčeho dosáhnete, už to tolik nesedí. Myslím, že v naší tvorbě je mnoho elementů, které nemají se stylem grunge nic společného. Vezměte si například písničku Comedown – naše hudba má v sobě daleko širší spektrum stylů. Tisk moc nečtu, ale co jsem slyšel, přirovnání k Nirvaně se v našem případě objevuje dodnes, i v recenzích na aktuální album. To je paradoxní.

Bush prožívali své první období velké slávy v devadesátých letech. Od té doby se hudba hodně změnila. Jak vy osobně změny na hudební scéně vnímáte?

Zásadní rozdíl je v tom, že dnes nemusíte tolik vnímat každou nahrávku, která se dostane na trh. Dříve jste si museli každý hit naplno protrpět, i když jste neměli tu kapelu rádi. Dnes nemusíte vůbec trpět. Svět jako by se rozpadl na malé části. Už není žádné centrum. Jediné, co je na tom smutné, je, že už hudba nemá tak přímočarý dopad. Ale jinak to má hlavně pozitiva. Cesty jsou volné.

Chybí vám něco z role hudby v devadesátých letech?

Trochu postrádám tu starou komunitu, i když v ní byli i lidi, kteří mě štvali. Ale v zásadě si myslím, že hudba je stejně mocná jako předtím. Osobně potkávám každý večer patnáct tisíc lidí, kteří milují muziku. Lidé možná tolik neposlouchají nebo nekupují celá alba, ale chodí na koncerty. Osobně mám pořád rád alba. Baví mě čekání na nové desky. Rád se na ni těším, pak si ji koupím, chodím se sluchátky a poslouchám ji. Celé desky mají svůj význam. Zajímá mě komplexní práce dotyčného umělce, ne jeden izolovaný moment.

Myslíte, že vztahy mezi umělci byly v devadesátých letech lepší?

Takhle bych to neřekl. Nedávno například na náš koncert v Los Angeles přišel Dave Grohl z Foo Fighters, jinak bývalý bubeník Nirvany. Nevím, jestli by se něco takového stalo v devadesátých letech. Byli jsme také na turné v Austrálii se Slipknot, System of a Down, Marilynem Mansonem a Limp Bizkit. Byl to obrovský heavymetalový festival a zároveň mé nejlepší turné. Strávil jsem s nimi báječné dva týdny, bavili jsme se. Někteří z nich jsou staří přátelé, někteří se přáteli stali. Tím chci ilustrovat svůj názor, že ty vztahy jsou skvělé.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám