V osmadvaceti letech jste respektovaný a oceňovaný operní režisér. Co vás přivedlo k filmu, navíc z prostředí jaderné elektrárny?

Vždycky jsem chtěl točit filmy a často jsem od kolegů slyšel, že by to bylo něco pro mě, protože věnuji velkou pozornost detailům. Tak jsem pořád kňoural a stěžoval si, že bych chtěl točit, až jsem si nakonec film vybrečel.

Jak jste se dostal právě k této látce?

Obrátili se na mě producentka Jelena Glikmanová a Sergej Novikov, ředitel departamentu komunikaci státní korporace Rosatom. Viděl mé divadelní práce a přečetl si v jednom rozhovoru, že bych chtěl natočit film.

Jak vás napadlo umístit komediálně laděný příběh do prostředí atomové elektrárny?

Chtěl jsem, aby ten film byl komedie. Ne romantická, ale trochu laděná do absurdna, a v tomto zrcadle jsem chtěl ukázat problematiku vztahů mezi člověkem a jádrem. Jaderná energie je velmi široký pojem, o kterém často prakticky nic nevíme. Je v tom jaderná medicína, antiteroristické systémy, průzkum vesmíru, jaderné ledoborce. Chtěl jsem ukázat, že na jaderných elektrárnách pracují zajímaví a chytří lidé se svým vlastním vnímáním světa, osobními problémy a vlastní představou o štěstí. Všechny dřívější filmy o jádru byly katastroficky laděné, já jsem jej chtěl ukázat v jiném světle.

Obavy z jaderných elektráren, strašák Černobylu, to vše v lidech stále přežívá. Jak reagovali herci a štáb na to, že budou natáčet v elektrárně?

Měli strach. Snažili se ho zakrýt humorem. Ale před některými scénami jsme s nimi speciálně mluvili, než začalo natáčení. Ve výsledku mohli herci a štáb vidět na vlastní oči, jak funguje jaderná elektrárna. Natáčení probíhalo na dvou skutečně fungujících elektrárnách, na Kalininské a Leningradské.

Jaké bylo natáčení a spolupráce s obyvateli těchto míst?

Mysleli si, že je to nějaký velký žert. Měli jsme poradce, pracovníky jaderných elektráren. Hlídali, aby herci nejen mačkali všechny čudlíky, na které dosáhnou, jak tomu je v některých amerických filmech, ale říkali jim, co a jak mají dělat. Ale i oni byli chvíli v šoku, když jsme točili scénu, ve které se hraje fotbal přímo u ovládacího pultu reaktoru.

Skutečného reaktoru?

Ne, u trenažéru. U skutečného ve dne v noci sedí tři operátoři, kteří neustále sledují a analyzují údaje z obrovského počtu obrazovek, detektorů, indikátorů a světýlek. Je to jejích posvátný oltář.

Vaší hlavní prací byly dosud inscenace oper, mezi nimiž několikrát figuruje Leoš Janáček – co na tomto skladateli nejvíc obdivujete?

To je můj nejoblíbenější skladatel. Byl to génius. Velmi důsledně a svědomitě zapisoval v notách neřešitelné problémy, které ho trápily. Svou hudbou mluví o něčem velmi osobním, co neřeknete ani svým úplně nejbližším a co ani slovy pořádně vyjádřit nejde. Zinscenoval jsem dvě jeho opery a chystám se zpracovat i další.

Vedle oper režírujete i zábavné televizní pořady. Co pro vás tato práce znamená?

Chtěl jsem si vyzkoušet něco nového. Jako lidé v době renesance, kteří se dokázali projevit v mnoha různých oborech. Samozřejmě se nechci srovnávat s tehdejšími génii a vůbec, nemyslím si, že bych některou ze svých prací někoho dostal na lopatky. Zkouším své síly v různých směrech a pomáhá mi to uvědomit si, který z nich je mi nejbližší.

Hodláte i nadále střídat svět divadla a filmu?

Ano. Opera je něco, co je mi tak nějak vlastní, to je můj způsob komunikace s okolním světem. Práce s filmem byla výbornou zkušeností. Teď už vidím, co se mi podařilo a co ne. Až budu točit další film, budu důslednější.