Máte pocit, že vám pomáhá jméno po slavném otci?

Mám jeden konkrétní případ z nedávné minulosti: jeden mecenáš mi přispěl na desku na základě toho, že kdysi otce poslouchal – a vůbec mě přitom neznal. To je samozřejmě příjemné. Jinak nevím, kolik lidí třeba přišlo na koncert jen díky mému jménu, ale řekla bych, že jich moc není. Kdo mě sleduje, ví, že se na tom jméně nijak nevozím.

Vaše deska Křižovatka vykazuje zralejší texty i přístup než debut První, poslední. Doprovázely její přípravu nějaké těžkosti?

Ani ne, deska vznikala s nadšením a radostí. Původně jsem ji chtěla točit asi o půl roku později, ale díky setkání s výborným muzikantem a producentem Timem Eriksenem se věci daly do pohybu o něco dříve. Když jsme začali s kapelou v září intenzivně zkoušet, chybělo mi dokonce ještě pár písní, ale svou dvorní textařku Radku Bzonkovou jsem tak nakazila nadšením z chystaného natáčení, že po několika letech nepsaní vychrlila rychle za sebou několik výborných věcí. V podstatě jsem tak měla strach jen z toho, abych sehnala všechny peníze, a i to se nakonec povedlo.

Kdo mě sleduje, ví, že se na tom jméně nijak nevozím

Podle jakých kritérií si vybíráte své textaře?

Textaře si vlastně ani nevybírám, já je prostě potkávám. Třeba právě s Radkou Bzonkovou nás pojí patnáctileté přátelství. Má velkou zásluhu i na tom, že vůbec hraju, protože to byla právě ona, kdo mi kdysi vrazil do ruky pár svých básní se slovy: „Zkus na to něco složit – pořád hraješ u táboráku nějaké převzaté věci, co tak něco vlastního?“

Vyplatí se v dnešní době internetového stahování vydávat album v klasické hudební produkci?

Jestli myslíte klasickou produkcí to, že jsme vylisovali cédéčka, tak věřím, že to úplně zbytečné nebylo – dokonce se mi zdá, že lidem začíná pomalu docházet, že natočit CD není zadarmo a že jeho koupí podpoří svého oblíbeného umělce, který nejenže musel zaplatit studio, ale strávil na svém projektu celé hodiny, týdny a měsíce práce. Pokud si ale někdo desku stáhne a pak aspoň přijde na koncert, taky fajn. Je to pořád lepší, než kdyby o mně vůbec nevěděl.

Máte nějakou hudební metu, které byste chtěla dosáhnout?

Tak já myslím, že druhý Oscar pro Valmez by naše město definitivně zapsal na kulturní mapu světa, ne? (Oscara získala píseň Falling Slowly Markéty Irglové a Glena Hansarda – pozn. red.). Dělám si legraci – takové cíle nemám. Cíl je odehrát ročně nějaký slušný počet koncertů pro slušný počet lidí. To by mi v tuhle chvíli stačilo. A potkávat při tom i nadále zajímavé a inspirující lidi. A nemyslím jen muzikanty.