Kamera a podobné živelné filmování je i námětem nízkorozpočtového filmu Christopha Loizillona Má kamera a já. O posedlosti amatérského videofilmaře svým vlastním obrazem pojednává s nadhledem a ironií.

Posedlost kamerou

Hlavní hrdina Max (známý francouzský herec alžírského původu Zinedine Soualem) dostane v útlém dětství kameru. Snaží se natáčet svůj život, dokonce založí firmu, aby druhým zaznamenával jejich vzpomínky či zpovědi. Je posedlý obrazem a místo toho, aby vyhledal psychiatra, dívá se na svět čím dál tím více skrz hledáček videokamery. A postupně mu z toho "hrábne"...

V této komorní, intimní a nahořklé komedii nejde jenom o svěží, někdy absurdní legraci, jakou vyvolává podivín, jenž vzal slova legendárního filmaře Dzigy Vertova o kinooku doslova - snad až příliš.

Co je skutečnost?

Loizillon se svým scenáristickým spolupracovníkem Santiagem Amigorenou vyrovnávají komediální rovinu filmu intimními všednodenními záběry. Jsme svědky "inscenovaného" voyeurismu na plátně: hlavní hrdina Max se před kamerou zpovídá, skrytě i otevřeně sleduje okolí. Scéna, kdy s přístrojem špehuje dva slepce a zároveň nic netušící milence oprašuje málem zapomenutý surrealismus. Takový film - deník jako pečlivý záznam života na pokračování však připomíná čím dále tím více TV reality show.

Max prožívá natočené záběry víc než skutečné události, jako by jeho život měl nějakou cenu až zachycený v obraze, ve vydrážděném životním okamžiku přetlumočeným na display. Přesto Loizillonův filmový koncept není jenom poučením o virtuálnosti světa, který se potřebuje v sobě narcistně vzhlížet.

Je také o bolesti člověka, který si musí kompenzovat samotu. Vždyť si zkuste natáčet deník a potom na sebe stále civět...

Má kamera a já, scénář: Christophe Loizillon, Santiago Amigorena, režie: Christophe Loizillon, kamera: Aurélien Devaux, hudba: Laurent Martin, hrají: Zinedine Soualem, Julie Gayet, Julien Collet, Isabelle Grace