Prázdniny na Zelené Hoře, kde černí baroni sídlí, pokračují a každý si dělá co chce. Jediný, kdo nechlastá, je Terazkyho pes, vojáci se nadále poflakují na pracovišti i v hospodě a tvůrci se zběsile vrhají k novým opileckým scénám, v nichž jsou kovaní. Přitom Hamáčkova opice je a bude stejná, Polívka nePolívka.

Ukazuje se, že Švandrlíkova předloha vydá na jeden velmi slušný film, vzhledem k monotónním reáliím ovšem nikoli na seriál. Rozblemcaná seriálová kaše se tedy nastavuje jak se dá: vojíni neustále sedí s cigárem na rtech v lavicích a marně hledají odpovědi na triviální politické otázky, důstojníci se o něčem radí a když dojde řada na generála Mandela, jen se diví a vyhrožuje. Petr Nárožný, který dělá, co může a ze scénáře ždíme sporadické kapky humoru, se ale umí divit krásně.

Odér televizní zábavy

Scenárista Martin Bezouška neměl při své práci buď klid, nebo prožíval období, kdy si nedělal poznámky. Měl. Potom by nemohl odsoudit vojína Voňavku do role ubohoučkého sprosťáka s jednocifernou slovní zásobou odvozenou od věcí análních. Aby v tom Voňavka nebyl sám, jsou k němu vmanipulováváni další. Při úvodním proslovu svobodníka Halíka se Kefalín otočí k Cimlovi a říká: "Jéžiši Kriste, další vůl." A Ciml pokračuje: "Jak kráva, tý vole." V bodrém Tele Tele by zazněl bouřlivý smích, jenže tvůrci Černých baronů si ho nechali až pro eso v rukávu.

Halík přijde ke Kefalínovi a po chvilce spílání uzavírá: "Chlape, vždyť vypadáte jako ponocnej." A Kefalín smečuje: "Vypadám, ale nejsem." Ostatní se mohou přetrhnout. Přesně tím vykrývacím smíchem, který známe z televizních zábavných pořadů.

Nedělejme ale ukvapené závěry. Příjezd nováčků, z nichž tři byli představeni a měli by tudíž do děje zasáhnout, dává prostor k provzdušnění atmosféry a příležitost dohrát seriál se ctí. Protože se ale jeho tvůrci knižní předlohy zrovna nedrží, jeden nikdy neví.

Hřát nás tedy může akorát tak rčení "konec dobrý, všechno dobré". Terazky aj potom.