Na vinohradské scéně hrajete řadu let, přitom první zkušenosti jste zde získal už během studií na DAMU.

Poprvé již ve druhém ročníku v roce 1998 v inscenaci Škoda, že byla děvka, takže je to už čtrnáct let. Vždycky jsem si myslel, že herectví se člověk na škole nenaučí. Zdokonalí vás v technických dovednostech, ale divadlo se člověk naučí hrát zase jen v divadle.

Ve zkušebně jste hrál poprvé?

Ano, a poprvé za celé své vinohradské angažmá jsem pocítil otřesnou trému. Daleko lépe se cítím na velkém jevišti. Když mám diváky na dosah ruky, jsem z toho nervózní.

Proč jste tedy kývl na nabídku hrát ve zkušebně?

Bral jsem to jako výzvu vyzkoušet si jiný typ herectví. A jsem rád, že se mi snad podařilo své skoro dva metry a metrák váhy zkultivovat na míru tohoto prostoru. Ale rozhodně tento druh divadla nevyhledávám. Dalším důvodem byl O’Neillův jedinečný text a to, že jsem se opět potkal s režisérem Martinem Františákem. Hostoval jsem před pěti lety v Národním divadle v jeho hře Doma. Dlouho jsem nečetl tak krásnou hru, z jejíž autenticity jsem měl husí kůži.

Není O’Neillův Měsíc pro smolaře podobně silný?

Určitě. Je to taky hra o venkovských lidech žijících v úzkém sepětí s přírodou, kteří jsou ve svých citových projevech daleko drsnější a věcnější, ale přitom jim nechybí hloubka emocí.

Kdesi jste řekl, že snad nebudete do konce života hrát ňoumy. James Tyron rozhodně ňouma není. S kolika podobnými postavami jste se za čtrnáct let na jevišti setkal?

Prakticky jen s Jimmym v Obchodníkovi s deštěm. Americkou dramatiku sociálního a dynamického realismu mám moc rád, nacházím v ní něco navíc, co je psané srdcem. Ať už to je Richard Nash, Eugen O´Neill, Tennessee Williams, anebo další autoři, jejichž hry se bohužel nehrají, přestože nabízejí nádherné herecké příležitosti a divákům silnou emotivní výpověď. Rád jsem měl i Famílii. Oslovila dost diváků, kteří si jinak drží od lidí odstup. Jeden z mých kamarádů zavolal po představení své babičce, protože si uvědomil, že zítra už může být pozdě. A já chci dělat divadlo proto, aby se v lidech něco hnulo. Teď zkouším hlavní roli v muzikálu Jak udělat kariéru snadno a rychle, který si dělá legraci z firemních stereotypů. Všechna ta pravidla jaký mít oblek, na co mám a nemám nárok, vedou k tomu, že mezi lidmi mizí elementární slušnost a ta se stává pomalu exotickým pojmem. Na Vinohrady jsem ale šel i proto, že většina mých kolegů jsou slušní lidé, kteří mi vštípili základní pravidla slušnosti, kolegiality a etiky herecké profese.

Měl jste někdy cukání odejít jinam?

Neměl jsem důvod, protože během svého vinohradského angažmá jsem hostoval v Divadle Komedie, v Národním, Rokoku, Ponci, Celetné, Rubínu i Divadle Palace, takže jsem zkusil víc možností a poznal různé publikum. Ale vždycky jsem cítil, že mám domov tady. Že chci divadlo dělat s lidmi, kterým věřím a s nimiž je mi ctí být na jevišti.

V poslední době se často kriticky skloňuje pojem konzervativní vinohradský divák. Co si o tom myslíte?

Vinohradský divák je pro mě dlouholetý abonent tohoto domu, který má formou dotazníku možnost projevit svou spokojenost a nespokojenost. Bohužel nebo bohudík je to divák konzervativnější, který chce vidět takříkajíc klasický kus v klasickém hávu. A proč ne? Diskuse o vinohradském divákovi má jednoduché řešení: v Praze se hraje okolo sta představení a performancí, tak proč mít vrásky z toho, že náš divák má rád zlaté portály? To má být naše devíza, a ne naopak. Ovšem čím dál méně režisérů si s velkým jevištěm ví rady, jako to umí Petr Novotný nebo Jiří Menzel.

Čím se dobíjíte, když máte volno?

Odjedu aspoň na týden do přírody, budu lozit po lesích a užívat si to. Ale, žel bohu, jsem tak zaměstnaný, že ani prázdniny na tom moc nezmění. Na Letních shakespearovských slavnostech hraju už čtyři roky ve Veselých paničkách windsdorských, s nimiž jezdíme od Plzně po Zvolen, pak mě čeká televizní natáčení. Ale jak řekl, tuším, dědeček Václava Vydry: Neexistuje jediná produkce, která by zaplatila jediný den mého volna, pokud ho opravdu potřebuju. A já ho teď po Tyronovi a před Finchem z muzikálu Jak udělat kariéru snadno a rychle opravdu potřebuju, abych mohl dělat dobře to, co dělám.

A to je herecká profese. Mimochodem, co říkáte na názor, že je to pro chlapa ponižující povolání?

Nikdo mě přece nenutí, abych ji dělal. Já jsem si ji – a není to jednoduchá profese – sám zvolil a dělám ji nejspíš proto, že mě to těší a naplňuje. Není zrovna moc ohodnocená, proto si jako většina herců vypomáhám účinkováním v seriálech, honorář v divadle mi nestačí ani na nájem. Ale jak říkám, je to profese, kterou chci dělat. Se vším, co to obnáší.