Jak důležité je pro vás poselství?

Nemáme poselství, lidi mohou poselství šířit, ale poselství je pouze v tom, jakým způsobem žijeme. Když jdeme hrát, tak mnohdy nemáme žádnou ideu, je to zábava. O mnohém říkáme, že je to umění, ale většina z toho je jen zábava. Ve chvíli, kdy jdete dílo prezentovat, je většinou hotové a staráte se jen o to, aby dobře vypadalo, aby byl dobrý zvuk. Publikum se jen baví. Když se něco odehraje za zábavou, někdo se poučí, objeví odlišný způsob života nebo něco v sobě, tak to je bonus. Nemám však pocit, že musíte nutně přinášet poselství. To je v tom, jak žijete. Lidi vidí, jaký jsem, o čem zpívám, jak se chovám k lidem a ke světu.

Dbáte hodně na vizuální prezentaci. Nezůstává hudba v pozadí?

To bych neřekl. Ne hudba je tou nejdůležitější částí. Hudba plyne okolo vaší hlavy, jako nic jiného Má tu schopnost. A z ní přichází veškerá energie. Když však hrajeme večer na velkých festivalech, kde jsou desítky tisíc lidí, je show důležitá. A vše je předem naplánované, vše musí nastat v pravou chvíli. Samozřejmě, že je tam i svoboda, máme v repertoáru asi šedesát písní, z nichž můžeme vybírat, ale je to show, která má počátek, prostředek a konec. A my to tak chceme.

Flaming Lips

Flaming Lips

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

Hodně jsem se poučil z rozhovorů s Petem Townsendem z The Who o významu rutiny, že opakování vede k absolutní svobodě. Když přesně víte, co máte dělat, můžete se stát sami sebou. The Who hráli na nejlepších koncertech své písně možná už po tisící, věděl jste to, ale nebyla v tom otrávenost, protože jen něco v nich tu píseň hrálo po tisící. Kapely, které se snaží, aby hudba byla každý večer odlišná, si kladou až příliš velkou výzvu. Na to je festival, jako je tento příliš velký, nikdo to nebude vnímat.

Vaše skladby se od sebe dost liší. Co vás inspiruje v době, kdy mnozí dbají na stylovost?

To dělá hodně lidí, ale je to spíše otázka životního stylu. A pro mě je to nudné. Když jsem vyrůstal, poslouchal veškeré druhy hudby. Narodil jsem se v roce 1961, takže moji bratři a sestry a přátelé poslouchali The Beatles, ale poslouchal jsem všechnu hudbu, country, Toma Jonese, hudbu z Disneyho filmů.

V roce 1977 jsme jeli s bratrem a přáteli do Los Angeles na motorkách, abychom se podívali, co se tam děje. Mohli jsme si to dovolit, protože jsme byli blázniví a moji bratři prodávali drogy, takže měli peníze. Lidi se mne ptali, to ses jel podívat na punk rock? Odpovídal jsem, že ne. Pro mne byla veškerá hudba skvělá. Některé z těch kapel, jako Gun Club, bych asi miloval, ale ne kvůli tomu, že to byli punkeři, ale kvůli tomu, jakou hráli muziku. Měl jsem rád hudbu, ne určitý styl.

Jaké to je hrát s dalšími muzikanty, kteří se objevují na desce The Flaming Lips and Heady Fwends?

Je to skvělé. Já ale nepracuju s lidmi, jimž bychom se nelíbili. Jim se líbí Flaming Lips, jinak by s námi nespolupracovali . Když řeknou, jestli bychom s nimi něco neudělali, já řeknu pojďme na to. Někdy je to těžké, třeba s Nickem Cavem. Ale bylo to v pohodě, on udělal, co se mu líbí a dal mi svobodu, abych já dělal, co chci. Není třeba se starat o pocity, je to jenom hudba.

Flaming Lips nabídli na závěr velkou podívanou

Flaming Lips nabídli na závěr velkou podívanou

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

Pracovat s Erykou Badu byla výzva, nevíte, co se stane, Ale já mám rád, když nevím, co nastane. To je pro mne vzrušující. Mám rád překvapení. Zvlášť dobrá překvapení. Většinou se snažím někam mířit, ale někdy si chci jen sednout a čekat, co přijde. Myslím si, že to je dobré, protože to přináší v hudbě překvapení.

Jak vznikla idea alba s přáteli?

V roce 2011 jsme se rozhodli uveřejňovat každý měsíc jednu píseň, což byla vzrušující výzva. A pak jsme si řekli, že bychom mohli dělat i hudbu s přáteli, s lidmi co nás oslovili. Za pár týdnů vzniklo hodně hudby. Netušili jsme, jaký to až bude mít rozměr. Byla to velká injekce energie.